Psychologie domu hrůzy

30. října 2016 v 21:58 |  Zápisky deníkovské
Jsem tím velice fascinována.

Deset neznámých lidí se sešlo aby společně - respektive co nejdříve to půjde - prošlo improvizovaným, i když dobře připraveným domem hrůzy. Improvizovaný byl v tom smyslu, že se v něj proměnilo několik místností staré tvrze.

Do vstupních dveří se za tónů melodie z filmů o Harry Potterovi ti lidé nadšeně hrnuli. Já se odmítala hnout a tiskla ruku člověku, co mi před pár měsíci bez varování vlepil pusu a o několik dní později mi jen tak mezi řečí oznámil, že spolu chodíme.

Moderující kluk si všiml mé parodie na odvahu a omluvil se, že prozrazuje, co nás čeká. Pak nás nechal samotné s flegmatickým smrťákem, který nás prováděl.


Popis strašidelných bytostí je asi zbytečný - čerti, zombie, Samara, mučitel a jeho pomocníci, netušímco...

Bála jsem se. Neskutečně. A drahý, když viděl, jak nikdo nechce do místností vstupovat první, se hrdě ujal této role a mě naprosto nedobrovolně vlekl za ruku za sebou.

Bála jsem se projít kolem kohokoli. Protože nenávidím, když na mě sahají cizí lidé. Jenže zkuste té bílé holčině v kádi hned u vchodu vysvětlit, že vám jsou doteky cizích rukou tak moc nepříjemné... Chytla mě za pravačku, chvíli ji hladila a pak mi nadšeně strhla kabelku. Přistoupila jsem na hru. Chvíli jsme se o ni jen tak přetahovaly, potom jsem zákeřně cukla a káď, ve které stála holčina kradoucí mou kabelku, se rozhoupala. To zlodějské strašidlo mělo v tu chvíli větší strach, než my všichni dohromady.

Když cosi objalo mé nohy, neměla jsem odvahu podívat se, co to je."Dobby!" nadšeně to cosi malučkého dětského okomentoval můj drahý doprovod. Hrdě jsem se tedy shlédla dolů a opravdu mě objímal Dobby. Konečně jsem sebrala odvahu a začala ho hladit, zatímco můj drahý mu nabídl: "Chceš ponožku?" Dobby nadšeně zakýval hlavou, nadstavil ruce a vykouzlil přesně ten smutný pohled, jaký má filmu.

V další místnosti byla mlha nasvícená červeně, neskutečný hluk způsobený šviháním řetězů o plechové trubky a několik čertů s opravdu odpornými maskami, které nadšeně dávali hned před obličeji deseti už ne odvážných.

O tom, že já jsem příteli minimálně drtila ruku, v horším případě mu běhala do náruče a zavírala oči s dětskou logikou nevidím já je, nevidí oni mě, se snad ani zmiňovat nemusím. V tom desetičlenném davu se to totiž ztratilo. Cizí starší paní se přitulila k nám dvěma, následoval ji její manžel. Celá skupinka se rozhodla bát se, smát se a k tomu se tulit ke komukoli, kdo byl blízko a neměl na sobě žádnou děsivou masku. Pamatuju si z této místnosti jen obrovský kolotoč barevných čmouh tvořených pobíhajícími lidí a to, jak se potom všichni v jednom hloučku objímali.

Psychologie domu hrůzy je neuvěřitelným způsobem zajímavá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Phera Phera | Web | 18. března 2017 v 18:20 | Reagovat

Pán dal Dobbymu ponožku! :-D
Objímání s Dobbym je  od této chvíle mým největším snem! Závidím ti to!
Muselo to být ohromě zajímavé, ono celkově sledovat dav lidí a ještě ke všemu v nějakém uměle vytvořeném prostředí je zajímavé.

Napiš prosím, prosím, další článek! :-)

Jinak, abych se představila. Jsem Veronika z blogu verametal.blog.cz. Rozhodla jsem se opět obnovit blogování, ale snažím se o refreš na nové adrese, tak jestli budeš mít zájem jsi srdečně zvána.

Hezký zbytek večera. :-) :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama