Vychovaná nevychovaná důkladně objímající hráčka

19. července 2016 v 21:23 |  Zápisky deníkovské
Je to zvláštní. Člověk (ano, kdykoli mluvíme či píšeme o člověku, je to o nás samotných) by si myslel, že když vlivem dobrovolného či nedobrovolného přizpůsobování se jiným ztrácí sám sebe, budou za tuto změnu rádi. Ale oni z nepochopitelných důvodů nejsou.

"Vaši tě tak dobře vychovali, a sotva jsi vyrostla, jsi tak nevychovaná!" Dozvěděla jsem se u oběda, načež jsem se málem zadusila. Jsem kouzelnice. Oblečená neoblečená, učesaná neučesaná, obutá neobutá, vychovaná nevychovaná.


Bráška se mírným škrcením mé milé osoby dožadoval toho, abych ho doprovázela na jakousi zábavu.
"Bratři, já si musím nabarvit vlasy."
"Si hlópá, co by sis barvila vlasy! Na to zapomeň," vykřikla zděšeně má babička.
"Proč? Ty si taky barvíš vlasy."
"Ale to je něco inýho. Já mám šediny," bylo mi odpovědí.
"To je totéž - máš jednu barvu vlasů a chceš jinou," odpověděla dnes už hnědovláska s rezavými odlesky.

Často přemýšlím, jestli je vážně má logika tak abnormálně nelogická. Nepraktická jsem, to nemůžu popřít, ale všechny mé logické dedukce a indukce stojí na pevném základě.

V neděli u nás byla teta se svými syny a jejich rodinami. Zaujal mě mladší z nich, se kterým jsem se ještě nikdy nesetkala.

Nedávno jsem četla v jedné z knih Roberta Fulguma, že někteří lidé jsou pro něho hráči. Rádi si hrají - třeba se dokáží naprosto vážně bavit s cizími lidmi o imaginárních událostech. Hledám obdobné slovo, které by vystihlo "moje" lidi. Takové, kteří se mi zadívají do očí a já už v první desetině vteřiny z těch očí poznávám, že to jsou oni. Se kterými se můžu už při prvním setkání bavit o čemkoli. Kteří se usmívají. Se kterýma jsem prožila nebo poznala něco totožného. U kterých jsem si jistá, že se známe, i když se v tu chvíli setkáváme poprvé.

Jednou to slovo najdu a budu ho používat i na onoho syna. Právě mi v hlavě zaznělo: andělé. Pavel opravdu andělský byl, protože i když jsme se bavili minimálně, při loučení mě jedinou objal. A objal mě přesně tím způsobem, který mám moc ráda. Zavřela jsem oči, položila hlavu na jeho rameno a přitiskla se k němu jako on ke mě. Pokud mě někdo takovýmto způsobem obejme, absolutně ztrácím pojem o čase. A ať už ta kouzelná chvilka trvá dlouho či krátko, pocitově mi dotyčný dá ze sebe něco velmi velmi cenného.

A zřejmě to postřehl i můj bráška, který se po jejich odjezdu tázal: "A to tě musel objímat tak... tak... důkladně?!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama