Vánočně-novoroční apatie

1. ledna 2016 v 19:55 |  Zápisky deníkovské
Asi je mi to jedno. Asi určitě. Že propadám z matiky. Že propadám i z matematického semináře. Že jsme náš privátnický domov nabídly spolužačce a ona přistěhování se neodmítla, tudíž nás je v bytě pět. Že tam přespává i spolužák, se kterým jsme si skrytě už v prváku vyhlásili válku. Že už i ta naše dlouholetá válka šla stranou. Že čím víc je kolem mě lidí, tím více si připadám sama. Že se měsíce těším, až od kamaráda dostanu pro mě psanou pohádku, a pak ji nepřečtenou založím mezi dopisy. Že jím granátové jablko, přestože chutná jako rybíz a ten já nerada.


Prakticky jediné, co mě během hodně dlouhé doby vytrhlo z té apatie, bylo, když jsem držela K.inu spící hlavu ve svých rukách, jemně ji fackovala a snažila se získat přiznání, co K. pozřela. O pár hodin později K. vstala, obmotala mi ruce kolem krku a řekla to nejsmutnější a snad i jediné opravdu lítostné promiň, jaké jsem kdy slyšela. A vše se zase vrátilo do svého apatického pořádku.

Štědrý pozdní večer jsem trávila u dědy. Měla jsem migrénu ("Ty že máš migrénu? Vždyť ty ani nevíš, co to migréna je! Migrénu jsem měla já do svých padesáti let a zvracela jsem!"), a tak jsem si uvařila čaj, sedla za stůl a zpívala koledy. Nikdo v okolí neměl Aulin. Prý už se dokonce přestal vyrábět. Co mě bude vytrhávat ze spárů oné bestie, když ten jediný to dokázal?

Před migrénou mě tyranizovala bolest v krku, po ní zase bolest ucha. Ráno jsme jeli na pohotovost. Doktora jménem Martin jsem potkala na chodbě. Uklonil se mi a v pokloně ukázal rukama na dveře ordinace, abych vešla dovnitř.

"Tady vás bolí?"
"Ano."
"Kde ještě?"
"Tam dál."
"V krku vás bolelo?"
"Ano."
"Horečku jste měla?"
"Jo."
"Ještě něco vás bolelo?"
"Migrénu jsem měla."

Soucitně se na mě podíval a předepsal mi do ucha oční kapky. Opravdu věřím, že to byl náhodný kolemjdoucí převlečený do bílého pláště. Ale i tak byl moc sympatický a šla bych k němu zase.

Babička za mnou každým dnem chodí a povídá mi o Váchovi. Kdysi jsem jí půjčila jeho knížku a řekla jí o něm pár informací, jako že je knězem a že učí na univerzitě. Od té doby si čte jeho knížky a sděluje mi informace, které jsem jí v minulosti předala.

Mám toho člověka ráda. Moc. Je inteligentní, vzdělaný, moudrý. Krásně píše. Nebojí se přiznat smutnou náladu nebo stesk po pochvale. Prostě takové ty věci, co jsou vlastně pocity, nad které by údajně měl být člověk zasvěcený Bohu dávno povznešený. Obdivuju ho pro tuhle lidskost. Chtěla bych ho poznat. Jen tak někdy po celodenním putování večer zazvonit na jeho faře a zeptat se, jestli by mě někde nechal přespat. Povídat si u čaje a ráno zase odejít. Ale ještě pár babiččiných poznámek o tom, že je svatým člověkem, a zhroutím se.

Nutně bych potřebovala nějaký svůj meziprostor. Místo, kde by se zastavil čas, nikdo by mě tam nehledal a nesháněl. A já bych si četla a kreslila a malovala a chodila na dlouhé procházky a spala. Pila horké čaje, vařila si, co mám ráda. Uklízela svůj pokoj, vyházela všechny přebytečné věci, polepila celý sešit krásnými obrázky a přerovnávala knihovnu.

Knihovna. Zase. Když přerovnávám knihovnu, něco je špatně. Většinou ty knížky přeskupuju v noci, někdy i několik nocí po sobě, s podvědomou ideou, že když budou v pořádku všechny ty mé oblíbené příběhy a encyklopedie, bude v pořádku celý svět. Pak bývá rok, dva klid. Jenže od doby, kdy jsem v létě pozřela jeden piškot a běžela zvracet, přece ještě neuplynulo tolik času.


Dlouhodobějším sebezkoumáním jsem došla k názoru, že se lidová řčení jako má něco na srdci nebo má těžkou hlavu zakládají na pravdě. Často jsem pokládala hlavu na cizí rameno a najednou cítila, jako by z ní všechno nepatřičné zmizelo a ona byla fyzicky lehčí. Teď zase objevuju pocit, kdy se nemůžu pořádně nadechnout. Jako by se mi zvedaly plíce a pak teprve jim došlo, že mám na hrudi něco těžkého a že tu tíhu nelze překonat, a zase se pokorně stáhly. Jaké to vlastně je, svobodně dýchat?

Včera jsem byla v pokoji. Sama. Bylo to krásné, ale trvalo to jen chvilku. Než jsem musela jít do obýváků, poslušně se usadit a poslouchat hloupé řeči. Nevadí mi ten člověk, který u nás i se svou družkou strávil večer. Ale nenávidím ty debaty, které vždycky s mým otcem vedou. Nedokáží se bavit o ničem jiném než o jídle nebo o programu v televizi. A dřív bylo všechno lepší a Pepa Macků měl německou dogu a jak umřela, pořídil si foxteriéra. A milion stupidních informací o neznámých lidech k tomu.

Plna zděšení jsem si uvědomila, že oni nemají žádné názory, krom toho, že dřív bylo všechno skvělé a teď to šlo do kytek. A je mi z toho obrovsky smutno.

"Kdy ty konečně začneš být aspoň trochu chytrá?"
"Já nechci být chytrá, já chci být moudrá."
"Ty jsi úplně blbá!"

Tolik tedy k Vánocům. K úctě k ženám. K úctě ke mně. K nejomezenějším názorům všeobecně.

(Utírá si slzu a dramaticky pohazuje hlavou.)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama