Zápisky nedomazleného člověka

14. prosince 2015 v 18:19 |  Zápisky deníkovské
Včera jsem byla u babičky. Po chvíli tam přišel i můj tříletý bratránek v sukni a oznámil, že je princezna. Jako jediná z přítomných jsem neměla tendenci začít se rozčilovat, že je přeci kluk. Sedla jsem si na zem a zeptala se ho, jestli se budeme tulit. V tu chvíli mi doslova skočil do náruče, přitiskl se mi na hruď a malýma ručkama mě hladil po zádech.

Po obědě u nás byl Štěpán. Přestože si přišel půjčit bráškovy věci, které byly nečekaně uložené v bráškově autě, byla jsem za ním vyslána já. Štěpán mi věnoval pozdrav a už jsem zjistila, že se hlavou opírám o jeho trup a jeho ruce jsou obtočeny kolem mých zad.

Během mého pátečního stužkovacího večírku jsem dvakrát dobrovolně vycházela ten nenáviděný kopec, co se na něj vžycky sápeme s nekonečným množstvím nadávek kvůli tělocviku. Poprvé jsem se jen chtěla projít, podruhé jsem doprovázela Kiru. Můžete hádat, jakým způsobem jsme se loučily.


A co bylo na tom večeru, noci a ránu nejkrásnější? Těch pár vteřin, kdy můj (pro mne vždy arogantní) spolužák objal naši malou křehkou třídní učitelku, kterou vždy parodoval, a sdělil jí, že je skvělá. Snad všem se nám z toho dojemného živého obrazu chtělo plakat.

"Jaký byl věčírek?" tázal se mne ráno po dvou hodinách spánku kamarád nechápající, že nevypadám nijak rozbitě. Alkoholicky rozbitě. "Krásný. Jak byli všichni opilí, tak se chtěli tulit. Takže si dokážeš představit mé nadšení," s radostným výrazem jsem odpovídala na jednu jedinou rozumnou otázku, která mi byla ohledně stužkáče položena. Moji rodinu vždycky zajímají jen fotky a to, kdo na nich je. Cizí lidi, nečekaně. Fakt neznáte mé vrstevníky z různých koutů Moravy. Ne, věřte mi.

Věříte mi? Nedávno jsem touto nevinnou otázkou překvapila svého češtináře, který chtěl vědět, zda mi může věřit. Dlouze se na mě zadíval a dodnes mi neodpověděl. Žádná odpověď - taky odpověď, což.

Se svou kmotřičkou a sestřenicí jsme včera vedly rozsáhlou debatu na téma křesťanský katolicismus. Ty dvě se stihly perfektně pohádat, zatímco já jsem se snažila pochopit oba dva z protichůdných názorů. Na konci jsem se pak loučila tradičním objetím a ony nechápaly, co se děje.

Co je tak těžkého na tom mít rád člověka, i když má jiný názor? A vůbec, pojďme se tulit!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama