Vlogy, krádeže a překvapení

1. října 2015 v 20:26 |  Zápisky deníkovské
Vlogy. Stupidní vlogy. Každá malá holka má pocit, že musí světu sdělit nějakou převratnou novinku, jako třeba jak si na obličej napatlat make-up. A tak svým hláskem ječí do kamery takovýto nebo nějaký podobný návod, zkušenost, cokoli, přičemž neopomene jen tak náhodou zmínit, že prvního kluka měla ve třetí třídě, nenávidí ostatní lidi, protože jsou jako ovce, a že nesní svůj život, ale žije svůj sen.

Nemám ráda tento druh Youtuberek. Každý jejich uspěchaný projev mi připomíná Veroniku, která vždy na každého v rychlosti vychrlila obrovské množství vět. Málokdy ji někdo poslouchal, a ona toho vždycky chtěla tolik říct, že se rozhodla do výjimečné chvíle jí věnované pozornosti dát všechno, co měla na srdci. Jenže v té rychlosti to ztratilo význam.


Máme ve třídě novou holku. Ta jediná mě naučila toleranci, když si ve všech třech počítačových učebnách začala sedat na moje místa. Jakože čtyři roky moje místa, takže už k nim mám silný citový vztah omezující hranice mého chápání. Všichni ostatní museli nekompromisně pryč, protože já na všechny ty židle, stoly a počítače mám přece výhradní právo, ale Kačka ne. Možná je to tím, že moje omezená třída nechápe, jaké to asi je, vstoupit do tak uzavřeného kolektivu. Vážně nevěřícně kroutím hlavou nad argumenty typu: "Proč bysme jí měli něco říkat, když je tady nová? Na nás taky v prváku nikdo nebral ohledy, že jsme tu noví!" Tak já jsem tolerantní. Tož tak.

Včera mi mé drahé spolubydlící sebraly řetízek s křížem a mobil za účelem citového vydírání. Klidně jsem ležela schovaná pod vrstvou peřin a dek, dokud jsem nezjistila, že řetízek vyletěl oknem a na facebookovém profilu mi přibyl status. Nikdy jsem neviděla holky tak vyděšené, jako když jsem na ně poprvé za život zvýšila hlas. V naprostém smutku ze své vlastní bezmocnosti jsem se pak schoulila do klubíčka a chtěla spát, jenže za mnou přišly, opatrně mě hladily po rameni a prosily, ať se na ně nezlobím. Opakovaně. Asi mě to vyděsilo víc než je. (Já se nezlobila, vždyť je mám tak ráda. Jen jsem byla zoufalá a chtěla mobil zpátky.) Ta malá chvilka křiku mi sebrala podstatnou část síly a energie, což se mi v poslední době stává docela často i bez křiku.

Dnes a denně se překvapuju. Jako třeba když při setkání odpovídám na dotaz jak mi je nějakým slovem vyjadřujícím pohodu a za chvíli už padám k zemi s intenzivním pocitem, že má duše opouští tělo a odchází. Vždycky jsem tam chtěla. Ta tma byla příjemná, hlasy mluvící cizí řečí uklidňující, čas neexistující... A teď ne. Teď vím, že chci být tady.

P.S. Děkuju Bohu za každého člověka, který mě žádá o objetí či kterého o totéž prosím já. Dává mi tím krásný pocit vlastní důležitosti. A děkuju za ty, kteří si mě sami berou do náruče. V tu chvíli vím, že jim záleží na tom, mít mě u sebe tak blízko, že víc už to ani není možné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pufflie Pufflie | E-mail | Web | 18. října 2015 v 13:52 | Reagovat

S těmi vlogerkami mi mluvíš z duše :D Je super, že jsi tolerantní vůči nové spolužačce, určitě to pro ni není snadný. Snad se ti to vrátí :-)

2 Van Vendy Van Vendy | Web | 14. listopadu 2015 v 14:11 | Reagovat

Vlogy mě moc nezajímají, nejspíš to bude tím, že jsem věkově mimo cílenou skupinu a tyhle starosti mi už vážně nic neříkají.
Samozřejmě to nesouvisí jen s věkem, tyhle starosti očividně neříkají nic ani tobě, a to jsi mladá holka. ;-)  :-D
Zajímalo by mě, jak to dopadlo s tím křížkem a mobilem? Našly ho a donesly, nebo je odepsaný už navždycky?
Občasný výbuch neuškodí, aspoň se ostatní kapku stáhnou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama