Jak moc je těžké?

19. března 2015 v 22:08 |  Zápisky deníkovské
Je divné zapnout si anglickou písničku a rozštilovat se nad anglicky mluvenou reklamou, která jí předchází. Aspoň k ní přidali české titulky, které u následující písničky nejsou, což je záslužné. Bylo by logičtější rozhořčovat se nad tou písničkou než nad tím, že je před ní nečeská reklama. Tudíž se dostávám k tomu pro mě podstatnému - proč v poslední době ignoruju české písničky, pouštím si anglické a pak mi stoupá tlak vlivem již zmíněné reklamy? ("Džááást e drííím!")

Tento blog neskutečně upadl. Už si nezapisuju hlášky, nepohrávám si s výtvarnem, nepobíhám s foťákem v ruce, já už se ani nedokopu ke čtení knížky. Doma v knihovně jich na mě čeká několik polic. Marně. Nějak jsem se upnula na Filípka - modrý Samsung Galaxy S III mini - a pořád očekávám email, který chci dostat, ale zároveň by znamenal další uvolněný kámen z té laviny problémů, co se na mě hrnou a pak se několik centimetrů přede mnou rozmělní na prach. Mám štěstí, já vím. A nejradši bych ho zabalila do krabice, převázala zlatou mašlí a poslala na adresu někoho, kdo ho potřebuje.


Nedávno jsem na ulici předběhla jednu starou paní vláčící v ruce těžkou tašku. Vrátila jsem se a s tou taškou jí pomohla, přestože mi ji zezačátku odmítala dát a tvrdila, že ji ukradu. Tak určitě.

Vzpomínám na náhodného kolemjdoucího, který mi políbil ruku. Na nádhernou usměvavou holku, která zvolna umírá, aniž by to její nejbližší věděli. Na člověka, za kterým když jsem přišla s pláčem a padla na kolena, byl se mnou a pro mě.

Jak moc těžké je někomu naslouchat? Neradit, nezkoumat, nevyptávat se, jen se snažit vcítit do druhého? Nesmírně. A to dokonce i když se dobře znáte, sedíte vedle sebe na lavečce a nad vámi je jabloň.

Těším se na zítřek. Brzo ráno rozrazí Kira dveře a vletí do pokoje, aby mě vyhrabala zpod vrstvy peřin a vynutila si mé: "Dobré ráno, štěněčí princezno." A možná s ní přicestuje i ten skvělý koláč, který prodávají za rohem.

Poslední dobou mám velice zajímavé bonmoty, které se mi líbí natolik, že je ze samé radosti hned zapomenu. Potřebuju zapisovatele svých myšlenek. A taky herce na nošení cestovní tašky a soukromého kuchaře a k nim ještě člověka, který umí stlát postele. Zavírám oči a vybavuje se mi Werichův krásný hlas. ("Když já vááám povídááám, že je ne-be na ze-mi, pravdu mááám, věř-te mi.") Mimochodem, přečtěte si něco od Wericha, byl to skvělý člověk.

Rozhodla jsem se pro sepsání autobiografického románu. Ale až později, až tu nebudou ti, co mi nějak (většinou nechtěně) ublížili, a budu mít po svém boku jen ty, které tu mít chci. Do té doby sbírám jedinečné pohádky pro své tři imaginární syny.
Kdybyste chtěli, máte jedinečnou možnost udělat Toníčkovi, Vaškovi a... Romanovi? radost, až se stanou reálnými a budou mít svou vlastní knihu pohádek. Sbírám originální pohádky. Už mám jednu. Fňuk. Štěstí vám to tu laskavost oplať!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Veronika Veronika | Web | 5. dubna 2015 v 16:52 | Reagovat

Já myslím, že umím docela obstojně stlát postel, ale zase mě to k smrti nebaví :D Také by se mi hodilo, mít nějakéh osobního zapisovače myšlenek.. Některé myšlenky by neměly být zapomenuty..

Také jsem mívala tři imaginární děti. Ale bohuřel byly rozdupány člověkem, se kterým jsem je chtěla a od té doby je raději nezhmotňuji. Je těžké vymyslet nová jména. Tak dobrá, jako před tím :-)

Ale určitě budou lepší.. Možná, že když se dostanu do formy, tak nějakou pohádku vymyslím :D Je to dobrý nápad, sbírat pohádky :-)

2 Veronika Veronika | Web | 5. dubna 2015 v 23:08 | Reagovat

No to snad ne. Já bych byla celá šťastná, kdyby mě dítě chytalo za ručičku. Jen nějaký mít. Obvykle to nechtějí a jsou jak utržený ze řetězu.

Jo, dlouho jsem tu nebyla. Ale na tvůj blog jsem ráda zavítala. Zjistila jsem že extrémní většina mých přátel jsou neaktivní, nebo zrušení, tak jsem doufala, že ty nezklameš :-D

Rozdupání snu bolelu moc, ještě víc bolelo celkové roztříštění budoucnosti, pocit samoty a zrady.. Vzpamatovávala jsem se z toho půl roku, ale teď je mi dobře :-) Konečně mám někoho, kdo si mě váží a kdo je mi podobný. :-)

S tím obdivem to uplně není třeba přehánět. Nebo se budu červenat a nebo zpyšním :D A nebo obojí a to bude teprve hrůza :-D Děkuji za komentář, taky v dohledné době něco napiš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama