Článek plný pozitiv

20. října 2014 v 21:30 |  Zápisky deníkovské
V pátek jsem se konečně vrátila na to kouzelné místo, kde je tak nesmírně krásně. Už během mého jednodenního pobytu na tomtu bývalém zámečku a v současné době faře jsem byla ze všeho tamního nadšená a když na mě na Facebooku blikla událost s názvem Inspirační víkend, která se tam měla konat, neváhala jsem ani vteřinu a nejradši bych si už týden dopředu balila cestovní tašku.

Po mém večerním příjezdu za mnou chodili ostatní spoluinspirátoři a s podáním ruky a s úsměvem mi sdělovali svá jména. Pak jsme se nahrnuli do jídelny a vrhli se na večeři. Tam jsme se oficiálně seznámili s lidma, kteří se o nás starali - se skvělou usměvavou aktivní Dádou, s pohodovým klidným Danem a s knězem Jiřím, který si získal sympatie všech svým přístupem ke každému z nás.


Po večeři nás Dáda provedla po všech třech propojených budovách fary a následně jsme si v sále roztahali polštáře a svalili se na ně. Psycholožka, která nás provázela celým víkendem a jejíž přednášky plnily velkou část našeho programu, nám rozdala papíry s otázkami, na které jsme před ostatními odpovídali.

Naši posluchači nám potom do obálky vkládali anonymní papírky s jejich názory na nás. Večer jsem si pak v kapli, která je ve sklepě, celodenně i celonočně do ní má každý přístup, běžně se v ní sedí nebo leží u oltáře na chlupatých kobercích a která je opravdu skvělé místo na přemýšlení, otevřela obálku a přečetla si všechny mi přisuzované vlastnosti. Opravdu to ještě teď potěší.

Večer za náma přišel Dan, který měl původně v plánu přečíst nám "pohádku". Místo toho nám povídal, jak se díky exorcismu dostal k víře. Byl to opravdu drsný příběh.

V sobotu ráno nás holky budil Libor nádherným způsobem. Tiše se vkradl do naší spací místnosti a začal na kytaru hrát jemnou melodii mi neznámé písničky. Nevěřícně jsme se vyhrabaly zpod spacáků, nadzvedly se na loktech a usmívaly se na Libora za tak originální a milé propuzení. (Jakožto člověk zvyklý probouzet se kvůli třískání dveří nebo neohleduplnému řevu televize jsem se opravdu cítila jako v nebi.)

Většinu soboty pak zabrala již zmíněná přednáška o psychologii a vyplňování příslušných testů. Dvě hodiny volna jsem trávila schoulená v křesle s knížkou nebo debatami s ostatními. A pak zase přednáška. Večer jsme ještě dostaly obálky s lístečky, na kterých byly informace o vraždě jedné vdovy, a hádaly jsme, kdo je vrah.

Dan napsal na tabuli jména podezřelých a společně jsme se snažili přijít na to, kdo a čím vdovu zabil. Já jsem si k tomu lehla na polštář a s hlavou v záklonu jsem pozorovala všechny kolem sebe a žasla, jak se parta tak úžasných lidí může najít a ještě k tomu sehrát v tak krátké době. Za vyluštění té hádanky jsme na sebe byli náležitě hrdí. Museli jsme to jít oslavit. Vrahem byla služebná a syn oné vdovy.

Ještě nad ránem jsme seděli v baru. Předávali jsme si stříbrný prstýnek a říkali, co vidíme. "Vidím Káťu." "Ne, nevidíš Káťu," oponovala mi Káťa. "Jaktože ne?" Pořád jsem nemohla přijít na to, jakým způsobem mám prstýnek vzít, aby ostatní uznali, že cokoli teď řeknu, vidím to. Všichni tu záhadnou podmínku už objevili, jen já jsem na nic nemohla přijít. Když už to vypadalo, že hra skončila, mě zezadu objímající Honza se zákeřně ozval: "Né, ještě Kačka nic nevidí." a já jsem si hlavu lámala dál. Kouzlo nebylo v prstýnku, v jeho uchopení ani v točení s ním, stačilo poděkovat.

V neděli ráno byla mše a závěrečné shrnutí. Chodili jsme od člověka k člověku a třem, které jsme si nejvíc oblíbili, jsme dali usměvavého smajlíka. Celou dobu optimistická psycholožka nás utvrzovala v tom, že brečet je zbytečné. Dáda s Jiřím jí slavnostně předali obrovskou kytici a ona si začala utírat slzy stékající po tvářích.


Když jsem před obědem dřívě odcházela na autobus, děcka mi podávali ruce, objímali mě a dělala mi palcem křížeček na čelíčko. A to bylo nejkrásnější. Ti lidé, které znáte vlastně jen dva dny, věří v dobro a to dobro automaticky přejí i vám. Neřeší, jací jste a v co věříte, dávají vám to nejlepší, to, co je pro ně nejdůležitější a nejhodnotnější. A tohle je pro mě ta nejvyšší definice lásky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama