Zbytečné hodiny filozofie a noční výlet na vyhlídku

29. září 2014 v 19:57 |  Zápisky deníkovské
Ráno jsem vrazila do internátního pokoje ověšená taškou a batohem, zato však s vítězným zvoláním: "Leníííí!" a flaškou vína v ruce. Když kamarádka viděla, co jsem dovezla, vrhla se na mě, objala mě a nenápadně mi lahev z ruky uzmula.

Odpoledne jsme pak šly nakupovat. Kira v oddělení mléčných výrobků tančila a předváděla pózy namalovaných Egypťanů z pyramid, Lenka se točila na místě a já jakožto nejnudnější člověk na světě jsem pochodovala s nákupním košíkem a pečlivě vybírala maces.


Nerada bych, abyste si to vyložili nějak špatně. To víno - židovské košer šabatové - a maces, jsme pořídily v rámci našeho vzdělání. Ve filozofii totiž bereme náboženství a učitelka tráví hodiny tím, že si mne spánky, sundává brýle a vyráží ze sebe "Ééé." a "Hmm.", přičemž občas náhledné do poznámek a zeptá se: "Jak vám to mám vysvětlit, abyste to pochopili?"

Ta ženská. Absolutně. Nic. Nenaučí. Aneb její zasvěcený výklad o buddhismus: "Buddhisté věří v reinkarnaci. *pohled do poznámek* Ééé... hm... Oni vlastně nevěří, že se po smrti duše dostane zpět na Zemi do jakéhokoli těla... Ehmm... Nó, tam je to tak, že... Ta duše se nějak cyklicky vrací. Chm. Ale ta duše se vlastně celá zničí a pak se obnoví, takže vznikne nová. Ale ona se nevrací." Domyslete si dlouhou řeč o tom, že bylo vědecky dokázáno, že my - studenti - nemáme krátkodobou paměť, a vzpomínku na to, jak její rodiče vybírali vánoční dárky, a její řeč je kompletní.

Ale zpátky k ránu. Kira mě přemlouvala, ať jdeme místo tělocviku na kafe. Po dvaceti minutách jsem rezignovala a Kira mě táhla pryč od školy, směrem k nedaleké pizzerii. V tu chvíli se z pekárny vrátila Lenka, vykulila oči, zařvala na celou ulici nevěřícné: "Kačko!", otočila mě a za mou a Kiřinu ruku nás táhla do tělocviku přesně do chvíle, než jsme došly k nehezkému prudkému kopci, na kterém se hala nachází.

A aby těch krásných zážitků nebylo málo, minulou středu jsme byly všechny i s Kiřiným přítelem na pizzu. Potom jsme jeli kouzelným autem jménem Tygra na jeden ze zdejších nejvyšších kopců na vyhlídku. Z rádia dunělo hlasité Čo keď pravda ktorej veríš je len trik? Čo keď láska z ktorej žiješ je len zvyk? Čo keď zákon čo ťa riadi je len chaos? Čo keď nás tu všetkých niekto tahá za nos?


Na vyhlídce byla zima k umrznutí, takže jsme se všechny svorně přitulily k sobě s tvrzením, že se máme rády, opřely jsme se o zábradlí, povídaly si a dívaly se do blízkých oken i vzdálených bílých teček zářících v černé tmě a bylo nám kouzelně.

P.S. Probuzena ve tři hodiny ráno vypadám - cituji - jako malý roztomilý dinosaurus, což je ještě krásnější poklona, než "Miluju Tě, protože jsi kouzelná." (:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 B. B. | Web | 5. října 2014 v 20:13 | Reagovat

Úplně jako bych slyšela naši učitelku na chemii "éééé jak to jenom říct..." jenže kromě tohoto otravného zvuku, vypouštěla z úst zápach jak z lihovaru...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama