Začátek prázdnin

9. července 2014 v 22:41 |  Zápisky deníkovské
Mám Ideálního manžela, Baladu o žaláři v Readingu, Tracyho tygra, básně Francoise Villona, úžasnou knížku plnou filozofických příběhů vedoucích ke křesťanství a Proměněné sny. Sháním Jméno růže a Stopařova průvodce po galaxii. Mrzí mě, že z knížek Dušana Duška byla přeložena jen jedna, Pěšky do nebe. Je dokonalá a proto sobecky chci další a další a další. Proměněné sny jsou úžasné, jak už mi včera tvrdila paní v knihkupectví, která knížku narozdíl ode mne a tam pracujícího brigádníka našla a dříve i četla.


Ondra mi naprosto vážně sdělil, že se o mě bojí. Prý v životě strašně tvrdě narazím. Tohle slyším od mala. Pořád. A čím dál víc mě to vede k přemýšlení nad tím, jestli jsem tak naivní a idealistická jen vůči sobě nebo i k okolí. Ráda vyhledávám vysmáté, spokojené, klidné a vyrovnané lidi. Kdyby bylo na mě... Nevím. Nevím, protože nikdy na mě není. A když si myslím, že ano, přijde něco, co mě přesvědčí o opaku.

V pátek ráno jsem se sbalila a udělala si své vlastní prázdniny o prázdninách. Odjela jsem k sestřenici. V obálce, kterou mi ráno předával kněz* a já ji netaktně hodila do tašky, jsem během jízdy autobusem našla papírek a na něm napsáno: Jsi unikát.

*On. Přede mší. Sháněl. Zrcátko. Chápete to? Mě to neskutečně překvapilo a pobavilo. Žádné zklidnění, žádné rozvážné přemýšlení, žádná meditace. "Máš zrcátko? Jaktože ne? A vypadám dobře?"

Použiju přirovnání z Proměněných snů - ten chlap pro mě začíná sestupovat z oltáře, kam si ho každý okamžitě vyzdvihne, jen co zjistí, jaké povolání má. Kdybych nedávno nedonesla to víno, kdybych neměla tolik dotazů, kdyby neříkal to, co říkal, kdyby si mě tak neidealizoval, přemýšlela bych jinak?

Zpátky k těm pár úžasným dnům. Středověký jarmark, úžasná čajovna a skvělá obsluha, nočně-ranní procházka Táborem, hrad s nečekaně sympatickým potomkem bývalých majitelů, děsuplné i dojemné filmy, houpačka zabírající polovinu místnosti, plány na přepadení souseda s kouzelným příjmením.

Jen ten návrat nebyl příjemný. Nikdy bych nevěřila, že jednou si budu jistá jedním z nejznámějších klišé. "Vždyť by se jen trápil." Kdybych ho neviděla, bylo by mi to neskutečně líto. Takto jsem ho chtěla co nejdřívě odvézt k veterináři. Naposled. Veterinář mě pak uklidňoval, že to nebude vůbec bolet. Psí duše odešla. Hoďte po mně kamenem, ale bylo to nejlepší možné rozhodnutí.

Toť sobecký článek zamindrákované naivní holky s rudýma očima, která však necítí žádné výčitky. Nebojte, už je konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama