Návštěva synagogy, tajná výprava a židličky ve skříni

29. dubna 2014 v 20:24 |  Zápisky deníkovské
Předminulou neděli ráno jsem zazvonila na zvonek k synagoze s úmyslem koupit si uvnitř to božské víno, které jsme před týdnem pili. Hned se ozvaly rychlé skoky na schodech a chrastění klíčů. Dveře mi otevřel usmívající se sympaťák a odvedl mě dál. Za debaty o tom, jak je to víno neskutečně dobré a jak se ho v sobotu snažil komusi neúspěšně udat, vytáhl z beden poslední lahev, která tam zbyla.


Pak mě odvedl do studovny a chvíli jsme se bavili o víně a o páteční noční prohlídce synagogy, na které nás provázel. S úsměvem odsunul židli u jeho stolu, uhladil její polstrování a vyzval mě, ať se posadím. Po chvilce už jsme si tykali. Ta původně plánovaná chvilka se zvrhla v krásné dvě hodiny povídání. Celkově v synagoze ubíhá čas asi desetkrát rychleji. A plní se tam přání. I nevyřčená. To je krásné, že?

Nově příchozí lidé v mém životě mě začínají nějak podezřele ovlivňovat. Díky nim se začínám opět ladit na optimismus. Zase nacházím takové ty úplné drobnosti, které potěší. Když ráno vstanu a zpívám si písničku. Když se na zastávce zastavím kvůli čtyřlístkům. Když roztáhnu ruce a jdu proti větru. Když zapnu rádio a hraje má oblíbená písnička. Když v divadle vstanu jako první a herci mi pohledy děkují.

Když zapomenu, že máme zkrácený týden, a pak si to uvědomím. Když domlouvám dospělému chlapovi, ať se nechová jak děcko, nebo se při každém setkání budu smát, a on odpoví, že to právě chce. Nebo když jdu s Kikou po ulici a ona se vrhne na kominíka, že ho pohladí, a on se jen usměje: "Klidně, ale hlavně mě neumažte."

...

Po včerejší noční debatě s Kikou o starých domech a jejich kouzlu mě kamarádka odpoledne odchytla s tím, že mi ukáže nádherné místo. Nechala jsem se tedy po úzkých cestách obklopených stromy odvést až daleko od internátu. Za parkem a jeho naprosto dokonalou částí japonské zahrady jsme přeběhly silnici a vydaly jsme se úzkou uličkou mezi domky až k polorozpadlému schodišti.

To nás dovedlo na kopec, kde jsme s radostí ignorovali ceduli o zákazu vstupu, a vrhly jsme se dolů k oplocené části. Když Kika odvážně přelezla branku, byla jsem na řadě s jejím zdoláním já. Nohu jsem dala do drátů, pak na kliku... a ta bestie bránka se otevřela, přestože předtím otevřít nešla!

Kika mi zakázala dívat se nalevo a pak mě po schodech dovedla doprostřed velkého prostoru a očekávala moji reakci. Bylo to tam naprosto úžasné! Stály jsme na kamenné dlažbě prorostlé trávou a pampeliškami a obrovský obdélník, na kterém jsme stály, lemovaly malé odkryté kabinky. Každá z nich obsahovala zrcadlo a šuplíky a ty jemné barevné odstíny, které vládly všemu kolem, dodávaly už tak kouzelnému místu na útulnosti.

"To ale není všecko, Kačí!" smála se Kika a ukázala mi průčelí obdélníkového placu, nad jehož nádherou jsem žasla. Dva vzrostlé stromy tam oddělovaly vstup do další části areálu bývalých lázní. Vkradly jsme se do té části a já už nenacházela slova, jak bylo to místo neskutečně úžasné.

Před námi se naráz objevila prázdná nádrž, po jejímž dně se plazil malý proud vody od jednoho rohu k druhému. Hlídal ji nápis informující nás, že toto místo již dávno neslouží ke koupání, jako to bylo kdysi dávno, o čemž nás utvrdily i schody a žebříky do nádrže.

Pokud si dokážete představit kompromis mezi starověkými římskými lázněmi a plovárnou pro luxusní Československou smetánku, navíc obkopený stromy a kytkami a opotřebovaný časem, který mu ještě víc přidal na kráse i na tajemnu, máte před očima místo, kde jsem trávila dnešní odpoledne.


S Kikou jsme se sice chtěly dostat dovnitř některého z blízkých rozpadajících se lázeňských domů, ale po několikerém obejítí všech budov jsme našly jen otevřené okno do nízkého sklepa zpola zasypaného cihlami a tam se mi v bílém tričku s krajkou, které jsem si prozíravě vzala, lézt nechtělo. Někdy se tam ale stejně vypravíme.

...

Jinak Gabka v pátek maturuje. Její největší starostí spojenou smaturitou ale překvapivě je jaké tričko si vezme k její proužkované sukni a co za šperky se k tomu budou hodit. Mimoto celé dny balí své věci a uvádí pokoj do stavu, ve kterém jsme ho kdysi dostaly. Je to divné. Nedávno jsem se vrátila ze školy a na mé posteli byla hora nakupených věcí u stolu byly přišoupnuté židle. Má reakce, které se Gábinka ještě dlouhou dobu smála, byla: "Jaktože už nemáme židle ve skříni?!"

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Naomi Arisugawa Naomi Arisugawa | Web | 1. května 2014 v 14:33 | Reagovat

Ten výlet ti závidím, muselo to tam být vážně úžasné. Ani moje fantazie nesahá tak daleko, abych si to představila. Ale stejně...
Židle ve skříni. To dává smysl!

2 Liliana Landštejnská Liliana Landštejnská | Web | 2. května 2014 v 16:50 | Reagovat

To místo musí vypadat ukrutně skvěle...hmm :-)

3 pavel pavel | Web | 3. května 2014 v 18:36 | Reagovat

Staré lázně mají půvab. U jedněch jsme se kdysi na cestě někam zastavili, jen už nevím v jakém městečku, ale koupání a ta atmosféra tam byla super. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama