Cesta žraločkem, složité pexeso a víno za odměnu

15. dubna 2014 v 7:20 |  Zápisky deníkovské

V sobotu mě ve žraločkovi (já ten vlak opravdu nikdy nenazvu správně) zastavil nečekaně sympatický průvodčí. Takový starší cynik znavený životem, který mluví jen v kousavých sarkasmech. Podoba s Colinem Firthem v Lekci neslušného chování čistě náhodná. Okouzlil mě natolik, že jsem mu dokonce popravdě řekla, kde jsem nastoupila.


"Tam jsme zastavovali?" neobtěžoval se ani zvednou oči od strojku.

"To bylo škaredé," rádoby uraženě jsem pohodila hlavou.
"Tak to máme za osmnáct," předával mi jízdenku. "A osmnáct už bylo?" konečně se na mě podíval, zatímco důchodkyně na protějším sedadle se zatvářila, že z jeho (ehm ehm) troufalosti zkolabuje.

"Ne." usmála jsem se, zatímco on s radostí pokračoval.

"Ale bude. Brzo. A ještě si na mě vzpomenete. Budete stará! Strašně stará!" neskrýval svou radost nad mým budoucím věkem a posadil se, přičemž pronesl, že své zaměstnání by nikdy nechtěl dělat.

Jak jsem odcházela, důchodkyně už pomalu rozdýchávala naši debatu, tak mě aspoň chytl a pohrdavě se rozloučil. Mile jsem mu popřála "Krásný dééén." a těšila se, jak se zatváří na dvě cizí děcka, které se mu právě začala sápat po nohou.

Potom jsem šla na náměstí a hlídala kašnu. Brzo se nás kolem ní nakupilo okolo čtyřiceti lidí a začala společná hra zaměřená na judaismus v tomto městě. Jakožto sama samotinká jsem byla přidělena týmu, na jehož jméně jsme se doteď nedohodli. Zato jsem ale poznala tři nové skvělé lidi.

Na první pohled mi byla sympatická Lucka. Taková šedá myš, nečekaně učitelka, ale moc milá. Pak Honza. Správný chlap vyznávající svůj osobitý styl s batohem na zádech a s šátkem okolo krku.

A pak jsme ještě dostali do týmu Jerseyho, blonďáka přibližně mého věku, který po celou dobu hrál s přítomnými spolužáky hru nečekaně pojmenovanou Jersey. Ta spočívala v tom, že když kdokoli zvolal jeho jméno, Jersey ztuhl v dané pozici a nemohl se pohnout do doby, než se někdo dotkl jeho krku. Ještě nikdy jsem neviděla někoho, kdo by se tvářil tak šťastně, když jsem předstírala, že ho škrtím.

Našim prvním úkolem bylo vyběhnout do parku, otočit jednu kartu, vrátit se zpátky do provizorní studovny, vysvětlit svým komplicům, kde ta karta leží a co na ní je, a při dalším běhu se společně pokusit najít stejnou věc či svátek na jedné kartičce jako obrázek a na druhé popsaný textem.

S Luckou se nám podařilo dát dohromady jednu část z tohoto značně složitějšího pexesa a běžely jsme za Sympaťákem, kterému neskutečně slušel rabínovský převlek. Ten nás odvelel za kolegou. A potom už jsme celý úkol opravdu jen proběhaly, protože ani jedna z nás si nemohla vzpomenout, jak se hebrejsky řekne Svátek světel. (Chanuka mi sice vypadla z hlavy, zato jsem ale pánské části našeho týmu poradila Levitskou soupravu!)

Následně jsme se přesunuli do malé graffity ozdobené uličky. Na domech, stromech, plotech a okapech byla všemožně rozmístěna písmena z hebrejštiny a jejich český překlad. Honza se stal našim zapisovatelem, který se nemohl hnout z místa, a my jsme se na něj vždycky vrhli s tím, co které písmeno znamená. Dešifrovat ten text bylo vážně složité, protože ty divný malý bestie tečky pod zdánlivě stejným písmenem dělají z daného znaku úplně jiná písmena.

Limit na úkol vypršel, my jsme vzali na vědomí, že to bylo nad naše síly, a společně s ostatními jsme zapadli do jednoho z podchodů na náměstí. Tam nás přivítal Sympaťák. Ukázal na plný stůl a vysvětlil nám, že každý má na pozvánce napsané jméno a činnost, kterou na náměstí provozuje.

Zatímco ostatní dostali na starost kadeřnictví, galanterii nebo podobné úžasnosti, náš tým se proměnil v Grünovi. A ti měli na starost pohostinství! 

Sympaťák: "Jak se jmenujete?"
Jersey se otáčí a s hlavou zlomenou do nepřirozením úhlu čte: "G-rü-novi."
Sympaťák: "Jé, Grünovi! A v čem podnikáte?"
Jersey se lišáckým úsměvem snaží zamaskovat svou nevědomost: "To byste rád věděl, co?"

Nový úkol zněl propagovat svoji firmu. Jakkoli. Okamžitě jsem tedy zapřela cokoli týkajícího se mé osoby a jakéhokoli tvůrčího talentu (studuju reklamu a umění), takže nakonec to byl Honza, kdo zápolil s realizací reklamního štítu, a Lucka se snažila vzpomenout si  na dekorativní skládání ubrousků. Já s Jerseym - oba hladoví jak vlci - jsme se s radostí vrhli na dělání jednohubek.

Když jsme se dostatečně zasytili, uznali jsme, že by bylo fér nabídnout naše skvělé výtvory i dalším. S tácky plnými jednohubek jsme se vplížili do davu. Lidi okolo nás si zatím čile vyměňovali vizitky, bavili se o tom, jak jdou imaginární obchody, lákali druhé k návštěvě jejich neexistujícího krámku a přesvědčovali ostatní, proč zrovna k nim musí přijít.

Bylo krásné zastavit se, rozhlédnout se a vidět čtyřicet lidí. Cizích lidí. Jak tak diskutují o něčem, co je jen v jejich představách. Navíc s někým, koho by na ulici obešli obloukem. A teď si podávají ruce, plácají se pochvalně po ramenech a baví se spolu. Navíc tu úžasnou a neopakovatelnou atmosféru podbarvovaly židovské písničky.

Potom nás sympaťák odvedl na místo, kde dřív stávala synagoga. Holky nám tam rozdaly hebrejské texty, které jsme měli roznést po městě na zadané adresy. Naše skupinka se rozpůlila a já s Jerseym jsme se vydaly k náměstí, když v tom se před námi objevila holka převlečená za gestapačku, která se snažila dostihnout nějaké spoluhráče.

Chtěla jsem Jerseyho chytit a strhnout do vchodu, ale on mě přesvědčoval, že si nás ani nevšimne, když kolem ní jen tak projdem. Měl poloviční pravdu. Jeho si nevšimla, zato já skončila v jejích rukou. "Gehen! Gehen!" začala po mě řvát a strkala mě za kabát před sebou. Asi jsem jí tu němčinu neměla opravovat, protože byla ještě naštvanější a trhala mnou ze strany na stranu.

Když mě dotáhla k jakési garáži, zatloukla na plechová vrata a zařvala: "Jude!" Zevnitř vyšel Sympaťák, ovšem už zdaleka ne tak sympatický. Byl rovněž maskován za gestapáka, jenže se do toho vžil podstatně lépe. Tvářil se na mě jak na vraha, začal mluvit o tom, že za chvilku už konečně bude po nás a podobné řeči a vhodil mě dovnitř.

Mé soukromé nejhorší noční můry naráz obživly. Seděla jsem v temné a skoroprázdné garáži, přede mnou pochodovala silueta vojáka, který se bavil zaměřováním puškou, strkáním do kluka vedle mě a řevem nehezkých věcí. Navíc mám takovou malou formu klaustrofobie, takže na mě - sebevíc blbě to zní - padaly stěny a já nemohla dýchat.

Garáž se docela rychle plnila novými zajatci. Taky omylem sebrali na ulici několik nic netušících lidí včetně dvou romských kluků, kteří absolutně nevěděli, o co jde, a jejich jedinou starostí bylo, že přijdou pozdě domů.

Největší radost mi udělal Honza. S dalšíma klukama chytl už ne Sympaťáka a společně ho drželi tak dlouho, dokud všichni z garáže nezdrhli. Bylo to šílené. Ven naráz vypadlo několik desítek lidí, já se s nějakou holkou srazila a nemálo jsme se švihly do spánků. Byla jsem tak zmatená, že jsem před ní utekla. Vůbec jsem nevěděla, jestli to byla gestapačka nebo ne. A neřešila jsem to.

Vím, že celé to byla jen hra. Ale já stejně nemohla celou noc spát. Pokaždé, když jsem zavřela oči, stál nade mnou v tmou zaplněné garáži gestapák s puškou.

Po setkání s ostatními jsme dali dohromady kusy map, sedli jsme si namálo frekventovanou silnici a zkoušeli spojit písmenka na mapě do nějaké logické souvislosti. Nakonec jsme se spokojili s vysláním nenápadného špeha Jerseyho k jiným skupinám a po zjištění tajného hesla jsme se vydali k synagoze.

Uvnitř bylo krásně jako ještě nikdy, kdy jsem tam byla. Na podlaze a u stěn svítily čajové svíčky, které odhalovaly vždy jen část z celého prostoru. A když si naše oči zvykly na pološero, objevil se před námi průvodce oblečený za rabína. Chvíli mluvil o šabatu a pak nás vyzval, ať ochutnáme pravé košer víno z Izraele.

Honza mi to víno donesl a pak se zarazil: "Ty, Kači, a bylo ti vůbec osmnáct?"

Hypnotizovala jsem pohárek a nesouhlasně pokyvovala hlavou, pak jsme s Luckou obě naráz spustily: "Ale když to zaokrouhlíš...!" Ještě nikdy jsem nepila tak skvělé víno.

Později:
Honza: "Co vy dva tu vyvádíte?"
já: "Šrtím ho."
Lucka: "A proč ho vlastně škrtíš?"
Jersey: "Abych neumřel!"
já: "Vždyť to zní tak logicky!"

Honza radši zmizel a Lucka zatím přemýšlela, jak bych se v budoucnu mohla díky jejím a Honzovým známostem prozkoumat synagogu. Krásně mě při tom nazývala protekčním parchantem.

Když se Honza vrátil, šla jsem s ním ještě na hřbitov položit na hrob slavného rabína své přání. Decentně jsem tam obcházela asi třemi metry už ne Sympaťáka, který mě pouštěl jako první. Jako by snad nestačil ten můj vyděšený výraz, ruce před sebou a zvolání: "Nepřibližujte se!" Ale to přání jsem pod kámen zvládla dát. Tak jen doufám, že se splní. Byla jsem totiž Honzou ujištěna, že i sobecká přání se plní.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naomi Arisugawa Naomi Arisugawa | Web | 15. dubna 2014 v 15:01 | Reagovat

To musel být vážně super den. :-) Takové dobové věci, ty kostýmy, písničky a podobně musely být vážně úžasné. Ale ta garáž by mě taky vyděsila...

2 Dev Dev | Web | 17. dubna 2014 v 22:04 | Reagovat

Tak to muselo být super :D Je hezké, když si lidi dají práci a naplánují podobnou akci :) Vždycky jsem měla podobné hry ráda...třeba na táborech a podobně. Teď už nemám tolik příležitostí se zúčastňovat, ale aspoň si počíst o tom v tvém podání bylo zábavné :)

3 Ellnesa Ellnesa | Web | 28. května 2014 v 19:28 | Reagovat

Tak to muselo být skvělý! Fuj, gestapáci!
Ale ten Jersey byl boží, taky ho chci někdy potkat :-D :-D :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama