Škodolibá Wolfy, kastelánova provokace a zdrhající vodník

25. listopadu 2013 v 18:56 |  Zápisky deníkovské
Premiéra. Píšu článek s dvacetipěti denním spožděním.

V pátek prvního jsem v noci zabloudila k Wolfy a tam nějakou hodinu okupovala její pokoj. Po té době jsem se já i ona - značně srdceryvněji - rozloučila se psem láskyplně oslovovaným: "Tobi, ty jsi takový krásný telátko," a zdrhly jsme na vlak. Wolfy mě předtím ještě odtáhla do hospody, ale protože jsem hodné a slušně vychované dítko, za chvíli jsme z ní vypadly.

Po výstupu z vlaku se na nádraží roznesl pozdrav. Wolfy mi značně pomohla s identifikací hlasu i osoby, která ho vydávala. Byl to náš bývalý spolužák Radim, a přestože se právě muchloval s nějakou holkou, znal se k nám. Potěšilo mě to. Moc. Pak jsme ještě potkali brášku a potom jsme uslyšely úžasnou hudbu. Vycházela ze zámku a lákala nás dovnitř stejně jako louče u vchodu.



Vstoupily jsme a uviděly průvodce č. 3. Galantně se metr před námi otočil a začal se bavit s fotografem. (Jsem přesvědčena, že kdyby tam zrovna nepřišel, průvodce si bude povídat se sloupem.) Následně přicupitala ženská v dobovém kostýmu a dala nám do rukou propisku a papír, na kterém byla mapa zámku a křížovka.

Zvláště ta mapa mi přišla velice praktická, protože můj orientační (ne)smysl mívá tmavé chvilky, kdy je schopen vést mě místo do prvního patra do sklepa. Proto jsem se odvážila zeptat, jestli by nám ženská nedarovala ještě jednu, že bysme se hádaly. Wolfy si nemohla odpustit poznámku, že JÁ bych se hádala. Takhle mě prozradit!

Potom jsme se vyplazily po schodišti plném svíček do hlavního sálu. Na podlaze tam ležely dvě připoutané ženské a řinčely řetězy. Objevily jsme i popis pověsti a když jsme ho v polotmě luštily, Wolfy se na mě otočila s naprosto nekomplikovaným sdělením přibližného znění: "Divej, ona se dívá, jestli se dívám, jak se dívá, jestli se dívám, že pije!" A já hned udělala pár kroků zpět, abych se podívala, jak se dívá, jestli se dívá, jak se dívá, jestli dívá, že pije. (:

Potom jsme vešly do jednoho ze salonků. U stěny stál alchymista(?) s prostěradlem omotaným kolem hlavy a ukazoval na skleničky před sebou, ve kterých plavali gumoví medvídci. S radostí jsem se vrhla blíže s všeříkajícícm dotazem: "Je to slivovice?" "Ne," věnoval mi mírně překvapený výraz. "Tak vodka?" "Taky ne." "A nebyla to vodka předtím?" přidala se s radostí Wolfy, zatímco alchymista jen zklamaně kýval hlavou ze strany na stranu a informoval nás o jeho nevalném výzkumu hradní vody.

Radši jsme se přesunuly do vedlejší místnosti, dámského salonku. U vchodu do věže ležel válečný veterán a pozoroval dění kolem sebe. A zatímco ostatní návštěvníci zámku chodili a nahlíželi do věže, já to vzdala. Švihla jsem sebou vedle bývalého vojáka, Wolfy taky a začaly jsme toho chudáka deprimovat. "Poradíte nám?" (Toť nejčastěji vyřčená věta večera.) Obětoval se a my ho nechaly na pokoji.

Změnily jsme místnost pobytu a vešly do další, ve které na nás čekal průvodce č. 4. Hned se k nám přitočil s tím, že už jistě máme vše vyplňeno. Okamžitě jsme papíry začaly "nenápadně" schovávat a pak jsme se vymlouvaly na to, že ještě nemáme vše prochozeno. Průvodce nám doporučil, kam ještě určitě máme zajít, poradil položku do křížovky a my jsme ho opustily. Wolfy úchylným pohledem stranou a poznámkou, že sem se ještě určitě vrátíme. (:

Se záchvatem smíchu jsme došly do loveckého salonku. Čekaly tam nějaké ženské a dva chlapi. Zatímco jeden z nich se hned začal bavit s Wolfy, mi se ženské snažily vnutit na hlavu cosi, co vydávaly pod pojmem klobouk. Nelíbilo se mi to. Vypadalo to jak zvadlá zahrada a celé to bylo divné, a tak jsem ženské odbývala tím, že já radši cylindry. Ženská se urazila, já se bála, kdy mě něčím švihne, do místnosti vstoupil průvodce č. 3 a Wolfy si dál povídala se sympatickým chlapem.

Pak se ke mně otočila a řekla, ať jdu. Souhlasila jsem, ale Wolfy zamířila na jinou stranu. Tak jsem se ji pod vlivem průvodcova nehezkého pohledu snažila návštěvu kaple rozmluvit, ale dopadlo to opačně. Wolfy mě zlákala ke svému úmyslu. A tak jsem alespoň při míjení průvodce, který vypadal, jako by si právě přilepený na zdi vsugerovával, že je tapeta, neodolala hlasitému: "DOBRÝÝÝ VE-ČÉÉÉR!" Asi si uvědomil, že přecejen zůstal člověkem, sundal z hlavy cylindr a vysekl ukázkovou poklonu.

Sotva se otevřely dveře, krásná tajemná hudba evokující dávné doby se přeměnila v novodobou a mnich, do té doby klečící na lavici a modlící se, vstal a začal tančit neskutečně úžasný tanec. Po jeho skončení jsme nemohly nezatleskat, bylo to naprosto dokonalé. Mnich se otočil a uklonil se nám. A já byla moc ráda, že jsem ten tanec viděla takto, z kaple, s Wolfy, s milým chlapem - a ne se tlačit u bočních dvěří jako ti, kteří neměli to štěstí, aby stáli hned za tanečníkem.

Potom jsem zatáhla Wolfy na mé oblíbené schodiště. Je malé, úzké, dokonalé, málokdy nezamčené a s jednou velkou výhodou. Všimla jsem si, že dost lidí netuší, jak se otvírají dveře, kterými se z něj vychází na chodbu. A protože tohle umění neovládá ani Wolfy, začala vrčet, že to schodiště nenáší. Řekla jsem, že ho zbožňuju, a o tom, jak jsem si tam hned zvládla zmrzačit nohu, jsem tu už psala.

Pokoušela jsem se vstát, ale švihla jsem sebou znovu, tak jsem rezignovaně pronesla, že tady zůstanu sedět. A Wolfy nechápala, proč zrovna tam, když nemám ani žádný hezký výhled.

Opřena o Wolfy jsem se za pár minut dobelhala až k salla terreně a nápadně hezky a dobrovolně a mile jsem pozdravila průvodce č. 1 s tím, že snad vidí, v jak zuboženém se nacházím stavu, a nechá nás napokoji. Nenechal. Po chvilce k nám přišel a oznámil mi, že mě z mnou právě čtené pověsti vyzkouší a že mu ukážu vyplněnou křížovku.

Velmi "nenápadně" jsem se tomu snažila vyhnout otázkou, co za chcíplé zvíře mu to visí na krku. Byl to Řád zlatého rouna. A když jsem si pak dovolila říct, že zmiňovanou pověst znám, ale z úplně jiného historického objektu, bylo mi řečeno, že onen hrad tu pověst ukradl. Radši jsem se vzdálila do salla terreny, zatímco Wolfy se začala povážlivě přiklánět na stranu průvodcovu. Ani se mě nezastala!

A tak zatímco já jsem se snažila uhýbat průvodcovi a jeho holi, Wolfy se dostalo poklony, že už nevypadá jako selka. Když ji tak před několika lety nazval, vypadala úplně stejně! Vážně jsem si tam připadala, jako bych se nebouchla do nohy, ale do hlavy. Znáte přece ten zvláštní pocit, kdy před vámi zdrhne vodník a s radostným úsměvem se vecpe do výtahu?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 28. listopadu 2013 v 23:10 | Reagovat

Řekneš mi někdy o jaký zámek se jedná? To by mne zajímalo, protože jsem pracoval v Ústavu pro rekonstrukci stavebních památek. :-)

2 pavel pavel | Web | 28. listopadu 2013 v 23:11 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama