Zajímavá beseda, setkání se zombie a nemaskovaná primitivnost

20. října 2013 v 19:13 |  Zápisky deníkovské
Pátek. Po příjezdu domů jsem odchytla svého psa (psici?) - Míšu - a snažila jsem se ji okoupat kvůli následné návštěvě veterináře. Nelíbilo se jí to. Mokrýma packama opřenýma o mé dříve naprosto suché tričko se každou chvíli snažila odrazit ke skoku z vany. Chtěla jsem se ji uklidnit popisem veterináře. Zatímco mi okamžitě naskočil pitomý úsměv, ona se nadále snažila vyskočit. Omlouvá ji jedině fakt, že do ho do té doby nepoznala.

Po této původně Míšiné koupeli jsem běhala po domě zabalená v ručníku. Míša se na mě dívala s jasně čitelným dotazem (Hej, majtelko, vážně ti to stálo za to?) ve svých oříškových očích. Za hodinu jsem se vydala do zámku na přednášku nejmenovaného herce M.


*Debata odpoledne*
"Co plánuješ na víkend?"
"Jednu besedu v zámku."
"Ajaj, to beztak skončíte ve sklepě." (Vzhledem k tomu, že je tam klub, objevuje se tam spousta chlastu.)
"Ta beseda je celá ve sklepě!"

Společně s Wolfy jsme si sedly do druhé řady. Zanedlouho po nás přišla jedna nehezká, namyšlená a neinteligentní ženská, kterou nemám ani trošku ráda. Je stará, nosí nevkusné naušnice, vlasy si barví na černo a kolem očí má minimonokly téže barvy. Přesně takhle si představuju zombie vstávající z hrobu. Samozřejmě si sedla skoro za mě.

Zprvu jsem její přítomnost nevítala žádným nadšením. Pak se to ale nádherně otočilo. Ten krásný pocit, když se člověk, kterého nemáte v oblibě, sám bez vaší sebemenší pomoci ztrapňuje. Nemělo to chybu. Ze začátku se sice ovládala, ale to ve mně smích vyvolala jiná skutečnost.

Dříve, než stihl herec M. cokoli říct, na zdi naproti nám se rozsvítila reklama. První. Druhá. Při čtvrté jsem je schválně začala počítat s pomocí prstů. Sedmá. Kolem desáté jsem se podívala na M. před námi, pak na Wolfy a oznámila jsem jí svůj skvostný plán: "Vezmem M. a zdrháme!"

I když se jí má myšlenka zamlouvala, nezrealizovaly jsme ji. Místo toho jsem hlavu opřela o Wolfyino rameno a ona se mě zeptala, jestli ty reklamy počítám. "Jo, na prstech. Tohle je třináctá." "Ty máš třináct prstů?!" zděsila se a na chvilku vymanila rameno zpod mé hlavy.

Těch reklam bylo puštěno sedmnáct!

Pak nám M. řekl pár úvodních slov a hned se nás zeptal na dotazy. V té chvíli jsem došla k názoru, že lidi se neumí ve společnosti chovat. Několik lidí zařvalo naráz své otázky, a když náhodou kladla dotaz jen jedna osoba, než se M. stihl nadechnout na odpověď, už mu někdo skočil do řeči s další otázkou. A to byl teprve začátek.

Ke konci besedy už na otázky pokládané herci M. odpovídala ona oživlá zombie sedící kousek za mnou, která do té doby jen znuděně seděla, sdělovala své dojmy z kdovíčeho blonďaté kamarádce, ke které byla natočená celým tělem, nebo si stěžovala, že ji s jejím dotazem ještě M. ani jednou nevyvolal. Ale když se tak stalo, vážně to stálo za to. Buď jsem se složila smíchy na Wolfy, nebo jsem obrátila oči vsloup, dlaní si zakryla oči, pomalu a zhluboka dýchala nebo rovnou obojí.

Mimoto se na něco stále ptal chlap, který mezitím držel za rameno fotografa, co seděl vedle. A taky cosi neznámého pohlaví, co se ptalo na tak pitomé věci, že M. prohlásil, že té osobě už odpovídat nebude.

M.:
"Třeba jsem se naučil, že když nechci vstávat, tak nevstávám."
chlap objímající fotografa:
"Ale to můžete udělat, když jste na volné noze, ne když jste zaměstnaný. To byste měl na druhý den výpověď."

Sotva to dořekl, machrovsky se otočil do zadních řad, aby se podíval, jestli všichni přítomní dostatečně ocenili jeho skvělý dotaz, na který by určitě sami nikdy nepřišli. To bylo tak hnusné arogantní gesto, že jsem měla tisíc chutí uškrtit ho šálou. Jenže jsem žádnou neměla, tak jsem přemýšlela o dvou k sobě svázaných ponožkách.

Po konci besedy se zombie i její kamarádka vrhly na M., aby mu daly kytku. Ze zdvořilosti je objal, zatímco našim směrem vrhal dosti rozpačité pohledy. Pak si zombie sedla k němu na pódium do velmi vyzívavé pózy a on něco povídal. Snažila jsem se odejít, ale Wolfy nevěřícně zírala na dění na pódiu a litovala, proč se kdysi učila dešifrovat neverbální komunikaci, a já ji tam přece nemohla nechat samotnou.

Mé malé následující zamyšlení: "Měly jsme jí říct, ať si dává pozor na svou řeč těla. (delší ticho) Nebo ať nesedí jak děvka." Byla to pravda.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 22. října 2013 v 0:14 | Reagovat

Já nejdřív myslel že Wolfy je pes. :-D

2 pavel pavel | Web | 22. října 2013 v 22:16 | Reagovat

A není pes taky nejvěrnější a nejlepší přítel? Wolfy pozdravuj a ať mi promine. :)

3 Dev Dev | Web | 23. října 2013 v 16:42 | Reagovat

Nesnáším, když někdo skáče jiným do řeči. Hlavně když se někdo jiný na něco ptá :)
Se svojí náklonností k zombíkům mi musí být té holky trochu líto :D

4 Liliana Landštejnská Liliana Landštejnská | Web | 24. října 2013 v 19:50 | Reagovat

Nemám ráda když někdo komukoliv skáče do řeči.

5 Chii Chii | Web | 26. října 2013 v 18:47 | Reagovat

[1]: Mluvící a chodící na besedy. ;)

6 blažena blažena | Web | 1. listopadu 2013 v 7:48 | Reagovat

Zajímavé a já už podle nadpisu myslela, že jste besedovali s se Schwarzenbergem. :D
Nesnáším, když si staré ženské barví vlasy načerno, to je pak hotová katastrofa a když se přidají ty barevné monokly, tak se nedivím, že jí říkáš zombie. :-D

Bony, moc se mi líbí ten tvůj nový blogový kabátek. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama