Červenec 2013

Skvělý tanečník a egypstská meluzína

29. července 2013 v 14:57 Zápisky deníkovské
V pátek jsem vytáhla Wolfy do města H. na ukázku židovských tanců. Ještě předtím mě na zastávce přepadl manžel mé sestřenice a jeho kamarád J. s tím, ať jdu s nima na pivo. Né že by se mi nechtělo, ale hrdě jsem odmítla, zatímco J. hledal důvody, proč bych je měla doprovázet. Wolfy netuší, co pro setkání s ní dokážu vytrpět. Jednou budu svatá.

Pak do autobusu málem - a to vážně jen o pár milimetrů - napálilo auto. Já se nehorázně lekla a řidič se na mě otočil a snažil se to, že nedal autu přednost, omluvit. "Jsem nečekal, že audina pojede na B., nó."


(Ne)podobný portrét, růžové tričko a japonština

19. července 2013 v 21:46 Zápisky deníkovské
Ne že bych neměla o čem psát, ale dlouho se mi do toho nechtělo. Mimochodem, je to tvůrčí krize, nebo ta nastává, až když člověk nemá o čem psát?

Od včerejška za mnou členové rodiny chodí s posměšným: "Jsi teta. Jó, to už si stará! Ty naša teto!" Jako bych snad já mohla za to, že už druhým dnem máme v rodině nového člena. Jusťu. Má oči jak já (sklapovačky!), čímž mě vyděsila, ale na ní nevypadají tak smutně. Ale i tak - mít mě za tetu. Chudáček.

Takové normální nakupování

8. července 2013 v 22:22 O(d) Vás
Hned, jak jsem dořekla, že bych se chtěla později vydat i do obchodu, Wolfy přeochotně vstala a zasunula ke stolu židli. Překvapena její reakcí jsem chňapla po pohárcích od zmrzliny a zanesla je zpátky do cukrárny. S Wolfy jsme se pak vydaly do obchodu, kde se má drahá kolegyně vyčítavě chopila červeného košíku s tím, že jdu nakupovat a ona nese košík.

Zdrhla mi, když jsem si vybírala kalhoty. Pak přišla, dvoje mi schválila a já ji požádala o její následný komentář. Ukryla jsem se v kabince a navlekla se do světle hnědých kalhot se dvěma mašličkami. Rozhrnula jsem závěs a - Wolfy nikde. Své rifle i boty jsem nechala v kabince a odvážila jsem se procházet obchodem.

"Nevykej mi, ty kokos!"

8. července 2013 v 12:25 Zápisky deníkovské
Bráška mě včera vytáhl na zábavu do R. Uznávám, bylo to celkem fajn. S bráškou máme nepsanou úmluvu - když ho doprovázím, musí být po mém boku a ne každou chvíli zdrhat. Statečně to dodržoval. Taky se snažil mě přiopít. Do Kofoly mi - s mým dovolením - vhodil malé množství čehosi.

Když mě pak vyzval na parket (nutno podotknout, že bráška je narozdíl ode mě skvělý tanečník), začala se mi šíleně motat hlava. Ve chvíli, kdy jsem měla za to, že do pěti vteřin budu ležet na zemi, mě chytl a začal se točit. Dostala jsem záchvat smíchu. Z lidí okolo. Z toho, jak do nás každý vráží. Jak na nás vyloženě a nenávistně zírá odporná namyšlená a nehezká holka, která o mém tanečníkovi i našem kamarádovi, co tam byl s námi, prohlašuje, že ji balí. A z těch šmouhových barev okolo.

Hra na rodinu, ležení v kopřivách a zrádný potok

3. července 2013 v 13:40 Zápisky deníkovské
Pátek. Tento rok jsem naposledy navštívila školu. Pak jsem z ní s ohromnou radostí zdrhla a dopravila se domů. Večer jsme jely do divadla. Samozřejmě se to neobešlo bez komentářů stylu "Zase?" "Však nikam nejezděte." a "Užívej si toho, že jsi doma, a ne pořád někde lítat." To zas budou prázdniny. Nicméně ona hra na náměstí byla dokonalá. A její aktéři taktéž.

V sobotu se konala tradiční rodinná oslava. Nesnáším to. Takového toho hraní na rodinu a pomlouvání za zády mám už po krk. Proto - pokud se někdy vdám - budu mít malinkatou svatbu. Malilinkatou. A se samýma fajn lidma, kytkou z jahod a s krátkými šaty.