Ze dne na den

19. května 2013 v 14:04 |  O(d) Vás
Bylo krásně. Slunce už pomaličky odcházelo za obzor a kolem něj se rozlévala zář červené, oranžové a žluté směsice. Vzduchem se nesl závan starorůžového ibišku pod okny a z dálky byl slyšet tlumený smích dětí, které si na hřišti hrály s míčem.

Před chvílí jsme s přítelkyní dovečeřeli pizzu, kterou Klárka dovede připravit lepší než kdejaká italská pizzerie. Za půl hodinky jsme měli jít společně za přáteli, protože Kuba se rozhodl náležitě oslavit a zapít své třetí kulaté narozeniny.


Všechno bylo v pořádku.

Do modrého papíru zabalená krabice, ve které se skrýval dárek od celé naší party, už nervózně čekala v chodbě vedle dveří a Klárka stála před skříní napěchovanou rozličným oblečením a zase bědovala, že nemá nic na sebe.

S očima vsloup a mírným pousmáním jsem vešel do koupelny a zavřel za sebou dveře. Svlékl jsem se. Odraz v zrcadle mi dával nemile najevo, že mé tělo začíná stárnout. Měl bych chodit častěji běhat, pomyslel jsem si. Jednou určitě, dodalo mé líné já a natáhnul jsem se pro béžový ručník visící na věšáku.

Naráz mě přepadly křeče v břichu. Okolo mě se rozhostila tma a já jsem ležel na zemi. Nic sem necítil, ale slyšel. Daleko, daleko ode mě hystericky náléhal ženský hlas: "Martine! Martine, notak, prober se!" Nedokázal jsem otevřít oči, víčka byla těžká jako ze železa.

Tři dny jsem ležel a neměl o sobě ponětí. Pak jsem se probral v pokoji překypujícím bílou barvou. Hodiny na protější zdi ukazovaly něco málo po půl třetí. Nade mnou se skláněl starý doktor a bavil se se smutnou Klárkou, která mě držela za pravou ruku. Stiskl jsem ji a Klárka leknutím ucukla. Potom mi doktor konečně řekl, co se stalo.

Otrávil jsem se. Karma v koupelně mi málem vzala život. Naštěstí má skvělá přítelkyně slyšela pád těla na zem a rychle přispěchala na pomoc. Oslava narozenin se nekonala a místo ní si pro mě přijela sanitka. "Stará Nováková teď má alespoň o čem týden mluvit," smáli jsme se s Klárkou.

Ta za mnou chodila pokaždé, kdy jen to šlo. Obdivoval jsem ji. Hned po práci mě přišla zkontrolovat a potěšit a domů se vracela až po setmění, čímž se připravila o veškerý volný čas. Netuším, kdy se učila na výšku, kterou dělala dálkově, ale všechno zvládala s pro ni typickým úsměvem, kterým mě okouzlila už na první schůzce.

Při každé návštěvě se ptávala lékaře, kdy už si mě bude moct odvést domů, až jednou jí řekl, že za týden. Pět dní uplynulo jako voda a ošetřující při ranní vizitě prohlásil, že už můžu jít, že je vše v pořádku. Pozitivní zpráva mě moc potěšila, ale Klárce jsem ji nezavolal. Chtěl jsem ji překvapit. Sbalil jsem si věci, rozloučil se s pacientkou z pokoje, jejíž tvář jsem pro vrstvu fáčů za celou dobu našeho společného pobytu neviděl, a rychlým krokem jsem opustil nemocnici.

Cesta metrem trvala jako doba od jara do zimy a když jsem konečně vysedl a prošel pletencem několika známých ulicí, zastavil jsem se před naší bytovkou. S úlevou jsem vydechl a usměvavě jsem vyběhl schody. Po delším přehrabování v kapse jsem vítězně vytáhl klíče ověnčené přívěšky a s údivem jsem zjistil, že dveře do bytu jsou odemčené.

Se špatnám pocitem jsem vstoupil dál a zavolal jsem Klárčino jméno. Nikdo se neozýval. Procházel jsem místnostmi. V kuchyni čekal nedotknutý čaj, rohlík a máslo, v obýváku hrála jemná hudba, v ložnici čekaly na svou majitelku fialové šaty přehozené přes postel. Tak kde ta Klára je?

Rychle jsem běžel do koupelny. Ano, tam byla. Ležela na zemi v nepřirozené poloze, na sobě měla jen mou proužkovanou košili, ve které ráda spávala, a kousek od ruky se černal hřeben. I přes řídké zvratky u pusy byla krásná. Okamžitě jsem otevřel okno a položil ruku na její malé zápěstí. Nenašel jsem tep, přesto jsem vzal do ruky mobil. Sto padesát... do háje! Vozíček. Pět! Ozval se hluboký mužský hlas, který mi slíbil pomoc v podobě záchranky.

Než přijela, utřel jsem Klárce pusu a pevně jsem ji sevřel v objetí. Nepustil jsem ji do doby, než přijela sanitka. Po tváři mi kapaly na dlaždičky převeliké slzy a já slyšel její nejoblíbenější písničku, která do místnosti doléhala z ložnice. This Romeo is bleeding, you can't see his blood. Častokrát jsme na ni spolu tančili. A tak jsem ze dne na den přišel o všechno. And I will love you, baby. Always.





 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 19. května 2013 v 18:21 | Reagovat

:-)

2 blažena blažena | Web | 19. května 2013 v 19:15 | Reagovat

Moc smutné..to ta karma? :-|

3 blažena blažena | Web | 19. května 2013 v 20:10 | Reagovat

To je opravdu tragedie....
Bony, dlužím ti vysvětlení. Na odběru jsem byla, ale ze zdravotích důvodů, já nejsem dárce, ač bych ráda byla. Měla jsem v dětství žloutenku a s touto nemocí se krev nesmí darovat.

A čokoládové víno je zde - http://www.magazinzahrada.cz/rostliny/liana-s-vuni-cokolady-ozdobi-dum-i-pergolu.html

4 Karamelka Karamelka | Web | 21. května 2013 v 17:55 | Reagovat

to je smutné :-( je hezké si pustit k tomu tu písničku a číst si to, to pak člověk lépe prožívá...ale je to smutné :-( ale hezké :-)

5 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 21. května 2013 v 21:25 | Reagovat

Ten konec je smutný :-(

6 Vendy Vendy | Web | 30. května 2013 v 21:01 | Reagovat

Ten konec mě zaskočil - znovu karma? 8-O
Smutný příběh se smutným koncem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama