Dvoumetrová tečka, hlemýždí závody, zkouška klobouků a dokonalé úsměvy

13. května 2013 v 17:26 |  Zápisky deníkovské
Před nějakou chvílí nám skončila výtvarka. Ještě ted' nevím, co si o dnešní hodině myslet. Učitel nás vyhnal na chodbu a měli jsme si rozptýleni po škole najít místo s perpektivou, kterou bychom následně zachytili na papíře. Žádný problém. Ochotně jsem tedy sletěla (to myslím doslovně - má chůze po schodech mi dneska zajistila dvě jízdy po ústech) do přízemí a svalila jsem se i s taškou, sakem a šesti tužkama na schody. Pak mě následovala spolužačka a obě jsme se snažily kreslit to, co vidíme a uhýbat lidem, kteří mezi námi procházeli, aniž bychom nějak výrazně změnily úhel pohledu.


Ke konci první hodiny dnešní dvouhodinovky jsem byla s prací hotova, takže jsem se přemístila do mezipatra a čmárala další výhled. Když jsem ho rozpracovávala, přišel ke mně učitel a začal: "Půjčíš mi to? To? No to, co se jmenuje tužka." Nepříliš nadšeně jsem se rozloučila s mým oblíbeným kreslícím prostředkem a začala jsem s výrazem mučitelky pozorovat, co s ní dělá.

"Musíš si nakreslit tečku..." švih a na papíře se objevila pěticentimetrová čára "... a do té se ti potom sbíhají všechny osy." Dvě čáry z rohu do rohu - pardon, osy - ted' nově hyzdily můj výkres, který jsem tak jemně a pracně vytvářela. "Chápeš to?" "Vy... jo, jasně... jste mi zničil výkres!" Málem jsem se z toho zhroutila.

Můj postřeh už neslyšel. Rozběhl se ke stěně, stoupl si doprostřed, vytáhnul se na špičky a začal sebou uhýbat: "A ten bod může být tady, nemusíš to mít přesně. Já jsem ten bod! Klidně to s tou perpektivou přežeň. Nebo taky tady. Tu. A tady taky! (...)" "Ano. Jasně. V pořádku?" švihla jsem sebou na židli a snažila se nerozesmát, načež mi byl sebrán předchozí výkres s tím, že je to dokonalé a bezchybné, ale má to jednu chybu - věci vepředu by měly být obtáhlé tmavěji, než ty vzadu. Tuhle chybu učitel napravil sám.

Původně bych napsala, že mě toto rozporuplné vyjádření i učitelovo zasahování do výkresu dorazilo. Ale není to pravda. Smíchy jsem padala až u pozdějšího: "Co budeme dělat příště. Hm, mohli bychom kreslit hlemýždě. Takže dopříště si každý donese živého hlemýždě, kolegové. Jé, to by se dali udělat závody. Tak jinak. Dopříště si každý vycvičí slimáka a donese ho sem. Jasné?" Ten chlap je šílený. Ale pokud vážně odejde, jak sám naznačuje, bude výtvarka nehorázná nuda a utrpení.

...

A ted' konečně k sobotě. Ráno mě vzbudila pitomá hlasitě bzučící moucha, následoval tradiční sobotní úklid, pak netradičně brzký oběd a konečně chvíle, kdy jsem společně s Wolfy nastupovala do autobusu. Ten nás měl zavést nejdelší možnou cestou do divadla (vlastně jsme to ještě mohli vzít přes Vídeň) na den otevřených dveří. Už v pátek mi přišlo divné, že se neobjevily žádné komplikace. Takže ten autobus nezklamal. Musel se část cesty vracet a objíždět jakousi neprůjezdnou vesnici.

Do divadla jsme došly přesně ve chvíli, kdy náš drahý herec R. začal odříkávat výklad. Nenápadně - ostatně jako vždy - jsme se k němu připojily a po celou dobu jsme si gratulovaly ke štěstí, které se na nás zrovna usmálo. R. je prostě dokonalý. Dovolím si citovat s laskavým svolením mé drahé kolegyně.

Wolfy, majitelka blogu chiichan.blog.cz na témže virtuálním místě prohlásila:
"R. (který nás opět provázel), je bezchybný. Člověk by ho za to buďto objal nebo zabil. Dokonalí lidé nemají tu slušnost, aby se za svou dokonalost skromně styděli. Oni jí ještě využívají!"

Plně souhlasím. Nejenže má krásné tmavohnědé oči, kterýma se jen na vteřinu podívá a už bychom mu padly k nohám (a jak jsem si všimla, nejsme samy). Hlas, ten přenádherný sametový i chraplavý, který dokáže skvěle ovládat a využívat. Dokonce i gumové tělo - jak se o něm tvrdí - takže cokoli z atletiky je pro něj hračka. On má ještě tu drzost se přenádherně usmívat po celou dobu prohlídky!

Mimochodem, tu jsme zase celou s Wolfy prokonzultovaly nad životně důležitými tématy.

Bony: "Ta ženská říkala, že nejstarší šaty jsou na výstavě v H., ale tam jsou ted' jen nějaké modely letadel."
Wolfy: "Jako stará letadla?"
Bony: "Ne, modely letadel."
Wolfy: "Počkej, jak jako modely. Stará letadla?"
*Bony decentně mlčí a přemýšlí, jak to Wolfy vysvětlit. Tudíž nastává ticho, které prolomí až výkřik.*
Wolfy: "To jako modely letadel?!"
Nebýt v ohledu svých oblíbenců tak lakomá, přála bych vám vidět R. pohled. Naštěstí ty další komentáře už neslyšel. (:

*ve zkušebně či jak se to jmenuje*
R.: "A tady vždycky pobíhá vzteklý..."
Bony: "Pes!"
R.: "... režisér a tahá herce za uši."

*v šatně*
R.: "Garderobiérka nám na stole vždycky nechá nějaké drobné..."
Bony: "Peníze! Ne, cukroví!"
R.: "...doplňky ke kostýmu a ty si pak sami vezmeme."

Musí to být děs, být v mém doprovody. Ale abych nebyla na sebe tak zlá, mi tam byli protivní hned dva lidé - ženská a jeden kluk. Ženská pořád musela něco podotýkat k výkladu. Narozdíl od nás hlasitě.

A kluk se vecpal mezi mě a Wolfy pokaždé, když se k tomu naskytla sebemenší příležitost. Navíc na ni pořád zíral s pitomým úsměvem a asi vůbec nepochopil, že tu si jednou vezmu já, ne někdo jako on! Dorazil to tím, že když jsme scházeli z úzkých točitých a velice nepohodlných schodů, odhodil mě stranou a sám se vrhnul do blízkosti mé drahé. Ty schody by byly pro mě životu nebezpečné, i kdybych zrovna neměla podpatky. Já je čirou náhodou měla. Prostě gentleman.

Musím ještě zmínit návštěvu kloboukárny. Všichni se tam vrhli na klobouky - jen já měla svůj vlastní! - a začali se s nimi fotit. R. to komentoval: "Klidně si *začínající úsměv* je můžete *smích zakrývaný rukou a následná otočka od chlapa s hlavou ledního medvěda* zkusit." Kromě onoho medvěda se kolem nás procházel i sultán s názvem Kuří oko nebo nějak tak, jehož turban byl skoro tak velký, jako kluk, který ho měl na hlavě.

Taky jsem si splnila jeden se svých snů - "zahrát" si na obří buben používaný při jednom z představení. Prostě mám další do sbírky krásných zážitků. Jednou si napíšu seznam toho, co všechno musím udělat, než mě někdo pro mou všeobecnou oblíbenost zavraždí. Těch položek už je moc na to, abych si je všechny pamatovala.

Když jsme pak vycházely z divadla, pršelo. Wolfy sice měla deštník, ale odmítala ho nést jinak, než centimetr nad mou hlavou nebo ještě lépe na mém cylindru. Začaly jsme se proto "hádat" a já jsem jí řekla, at' si jde, že já půjdu tam a ukázala jsem na budovu divadla. Netuším proč mě napadlo otočit se a podívat se na mou ruku, kam přesně se chci vydal. Uviděla jsem okno, za kterým stál R., obékal si černý svetr, narovnal se, usmál se a stál tam přinejmenším do doby, než jsem zdrhla.

Majálesová punková nepoznatelná. Tričko se Sidem Viciousem.
Mé i bráškovo oblíbené.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 blažena blažena | Web | 13. května 2013 v 17:37 | Reagovat

Obvykle delší články nedočtu do konce, ale tady jsem neměla problém. Moc hezky píšeš a já si zrovna představuju, jak asi vypadá R. :-)

2 Chii Chii | Web | 13. května 2013 v 18:03 | Reagovat

Hele, já chtěla vědět, jako jestli jsou to modely starých letadel nebo nových. Jen jsem to ze sebe nějak nedostala. :D

3 Vendy Vendy | Web | 14. května 2013 v 21:59 | Reagovat

Moc pěkná punková nepoznatelná.
A dobrej profesor výtvarky. Tomu říkám obětavost a zápal pro předmět. :-D

4 blažena blažena | Web | 16. května 2013 v 13:16 | Reagovat

Bony, děkuju, opravdu mě to sebralo, i když jsem byla připravená.

Víš, ten Tvůj článek, který jsem četla manželovi asi trochu zabral, v posledních dnech se chová trochu galantněji a dokonce mi včera sám nabídl, že se mnou pojede do Prahy na pohřeb.

5 pavel pavel | Web | 16. května 2013 v 20:49 | Reagovat

Taky neumím nést deštník. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama