Mouka nebo cukr

27. dubna 2013 v 23:42 |  Mozaiky myšlenek
Už zítra tohoto článku budu litovat. Znám se. Ale ted' ho tu prostě chci mít. Berte to třeba jako pubertální výkřiky jedné šestnácky, které přečtete a za pět minut budete přemýšlet nad tím, jestli potřebujete koupit mouku nebo cukr.

...

Jsem příšerná. A co je horší - že si to uvědomuju a přesto nejsem schopná se změnit. Není to tak dávno, co jsem každý den myslela na krásného hnědookého sympat'áka. Rok jsem chodila světem s bezstarostným úsměvem a ignorovala všechny ukazatele toho, že on o mě nemá zájem. Přesto jsme spolu byli - troufám si tvrdit - přátelé. Všechny krásné chvíle s ním se bohužel po roce změnily a veškeré nitky téměř dokonalého vztahu se zpřetrhaly. Donedávna jsem byla přesvědčená, že za to mohl on, ale v posledních dnech přicházím ke zjištění, že na vině jsem byla já.


Nemá cenu slepovat dohromady něco, co už u sebe neudrží ani hektolitr nejkvalitnějšího lepidla. Mě prostě mrzí, že jiné drahé osoby nedokážu mít tak ráda, jako jeho. Nechci tady opakovat klišé o první lásce přirovnávané k nevyhrávajícímu losu, jehož číslo si budeme pamatovat do nejdelší smrti. Já jen chci vědět, kde se stala chyba.

Kdysi má drahá kolegyně Wolfy věděla o mé zamilovanosti všechno. Kdy jsme se viděli, co mi řekl, jak se tvářil... Ted' - i když mi přijde, že jméno mého drahého vkládám do každé druhé věty - neví vlastně nic podstatného. Je to moje věc a já nechci, aby mě zas musela tahat z hlubokého dna, až znovu budu brzdit spodní čelistí.

Jak jste si asi všimli, nedávám těm našim společným chvilkám s mým pánským doprovodem dlouhého trvání. A přitom on je právě ten, kdo si zaslouží, aby ho měl někdo rád. Jeho dětství i dospívání by se dalo nazvat jedním slovem - samota. Přesto si dokáže třemi větami skamarádit nejnepříjemnější lidi a přivodit záchvat smíchu těm, které jsem nikdy neviděla byt' jen s malinkým pousmáním.

Každý den má skvělou náladu a usmívá se na celý svět a na každého, koho potká. Když vidí, že jsem smutná, neptá se proč. Mlčí a je v mé blízkosti, což je pro mě nejdůležitější. Když mě objímá, působí velmi suveréně, ale někde uvnitř se bojí, abych se mu nevytrhla z náruče a neutekla. Netuším jak, ale poznám to. To samé, když se rozhodne dát mi pusu. Zásadně mi ji vlepí nečekaně a pak se směje mé zmatenosti.

Hudba Jamese Blunta mi ted' vážně ani trošku nepomáhá.

Včera při cestě Žraločkem (vlakem s kouzelným názvem Shark) se mi Wolfy svěřila, že by si chtěla založit školu, kde by se učilo slušné chování, protože se jí slzy derou do očí pokaždé, když jí nějaký kluk dává přednost při nastupování do vlaku nebo když vidí, jak gentlemansky přenechává své sedadlo starší osobě.

A já si tehdy uvědomila, že pro mého drahého je tohle samozřejmost. Že mě pokaždé pustí první do dveří. Že mi nikdy nic nevyčítá. Že pro něj nejsem sexy, ale krásná nebo mi to právě moc sluší. Že se nikdy nehádá a nikdy nezvyšuje hlas. Že je schopný tolerance a nevadí mu, když není vše podle něj. Že by pro mě udělal cokoli, co mi na očích vidí. Že ta růže, se kterou jsem se ve čtvrtek toulala po městě, byl překrásný dárek. A že já si ho absolutně nezasloužím.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 28. dubna 2013 v 16:04 | Reagovat

To bylo zatraceně pěkné povídání.
A starou školu džentlmentství ocením taky, u kluků i u pánů. Jenže u těch kluků už se to spíš nečeká, v dnešní době... o to víc mě takové chování překvapí. Mile.
Máš bezvadnýho kamaráda. Nebo bezvadnýho kluka?
A myslíš, že je to vážně tak špatný, že se to nevyřeší?

2 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 29. dubna 2013 v 18:42 | Reagovat

Ten článek je... dojemný. Tedy aspoň na mě tak v mém momentálním rozpoložením působí. Někdy člověk na chybu přijde, ale už je pozdě...

3 blažena blažena | Web | 14. května 2013 v 7:17 | Reagovat

Bony, na mě tenhle článek tak zapůsobil, že jsem ho musela přečíst ještě jednou manželovi u snídaně.
Chtěla jsem, aby si uvědomil, že on je pravý opak Tvého přítele, ale myslím, že ponaučení, jak by se mel chovat si nevezme.

Škoda, že si myslíš, že se ten vztah nedá slepit. :-|

Jsem moc ráda. že jsem na Tvé stránky včera narazila, víš často nahlížím k mladým lidem na blogy a většinou z toho, co čtu nemám dobrý pocit a je mi  moc smutno, o to větší mám radost, když zjistím, že jsou mladí a slušní lidé. :-)
Asi jsem divná, já vím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama