Podivná zkratka a neméně zvláštní sny

4. března 2013 v 16:30 |  Zápisky deníkovské

Noc ze čtvrtka na pátek aneb Přenádherný sen č.1.


Vydala jsem se ven do překrásně zasněženého prostředí. Během vycházky jsem potkala herce Z., který ne zrovna střízlivý popocházel po silnici a sotva mě uviděl, pozval mě na nějaký chlast, který měl polozakopaný ve sněhové pokrývce. Jakožto hodné a vychované dítko jsem odmítla, on se zoufale rozbrečel a chvíli jsme si o něčem povídali. Pak jsem se otočila a všimla jsem si, že v domě mé tety se svítí.


Omluvila jsem se tedy herci, že ho opustím, a on mě přesto galantně doprovodil k tetině domu. Sotva jsem vešla do chodby, kde jsem zhasla, uviděla jsem tetino červené auto a poprosila jsem Z., aby mě opustil. Když mé přání vyslyšel, vrhla se na mě teta, proč si do jejího domu vodím chlapy. Prozradila jsem identitu dotyčného, teta změnila názor a pochválila mi dobrý vkus, přičemž nezapomněla poznamenat, že nám by to spolu vážně slušelo. A já vážně nevěděla, kdo z nás tří se zbláznil.

Pátek.

Ráno jsem vstávala v neskutečných sedm hodin. Probudila jsem své rodiče výtkami, jak můžou spát tak dlouho, vyjímečně jsem posnídala, následovalo pár nezbytných úprav a zděšena, že v kapsách kabátu nenacházím rukavice, jsem odkráčela na zastávku. Autobus se mě ujal až do doby, než jsme přijeli do H. Tam jsem se vrhla na Wolfy, která si vyžádala obejmutí, a společně jsme se utvrdily v tom, že ani jedné z nás není dobře, ale co bychom pro sebe a krásné zážitky neudělaly.

Po chvíli nás další autobus dopravil do Z., ve kterém mě Wolfy odvedla do nákupního centra. A odtamtud... tadááá... do divadla! Při vstupu do vestibulu jsme se zděsily toho, že jsme jediní návštěvníci v nedůchodovém věku. Následoval šok od pokladní (tradičně), která se chovala, jako by nám nedávno rezervované vstupenky nechtěla ani ukázat.

Nakonec nám je přece jen prodala a my jsme se divily, že je po nás dále nikdo nechce. (Harpagonská Wolfy: "Zítra půjdem znova!" x skromná já: "Sama si utrhnu ten ústřižek!") S co nejdelšími, avšak neplánovanými imaginárními cestami jsme se vysápaly do druhého patra a po chvíli jsme se i dostaly do sálu, kde jsem (opět tradičně) zamířila k nesprávným sedadlům.

Wolfy se podivila, pak odešla a když jsem ji následovala v zabrání správných sedadel, došlo mi, že mít po celou dobu na klíně kabát a cylindr je trošku nepraktické. Po tom, co jsem tyto věci hodila na Wolfy, ozvalo se mé dobré já a oblečení jsem odnesla do šatny.

Hra brzy začala. A byla vážně skvělá! Objevovali se v ní skoro všichni mí oblíbenci (až na jednoho, který bohužel nebyl obsazen). Na začátku dělali společně kliky. A někteří to pěkně flákali! Tři z nich pak byli zahaleni v hábitech a hráli lidojedy. Seklo jim to. P. opět hrál na kytaru. Ten chlap to umí vážně nádherně! R. střídal oblečení, ze kterého mu nejvíce slušelo pončo a pak uniforma. Nesmím zapomenout na jeho ruštinu. P. měl úžasnou paruku. Měl by ji nosit pořád. Z. a ostatní byli dokonalí jako vždy. Anděl, který se tam občas zjevoval, měl dokonalá křídla. A K. skvěle hrál čerta. (Ne, to přece nemohl jen hrát!)

Nemohlo nám ujít, že starší generace má jiný smysl pro humor. Já a Wolfy jsme se jako jediné smály R. průpovídce: "Pod' vezmem to zkratkú přes bažiny!" Ostatní se skvěle bavili, když herci řekli: "Čest, kolego." No tak nevím, no. Na chodbě jsme se pak z okolních rozhovorů dovídaly samé pěkné věci. "Myslíš, že z toho ti mladí něco mají? A že tomu rozumí? A že ví, o co tam jde? A že je to baví? (...)" Připadala jsem si jak chovanec zvláštní školy. Vážně vím o tom, že tu byl protektorát i komunismus a bývalé prezidenty na fotkách taky poznám, drazí podceňovatelé. Mimochodem, to oni po konci hry prohlásili, že tady na záchodě mají ale hezký fíkus. A ženská v šatně mi nechtěla vrátit cylindr, tse!

Noc z pátku na sobotu aneb Přenádherný sen č. 2.


Společně s nějakou tlupou - asi s mými spolužáky - jsme byli venku, kde nás učil kreslit herec P. Každý z nás měl za úkol zamalovat papír nějakou barvou, já jsem si vybrala zelenou. A vzhledem k tomu, že náš herecký učitel úžasně hraje na kytaru i zpívá, pobízena okolím jsem se ho zeptala, jestli by nezazpíval onu krásnou písničku, jako v předposlední zhlédnuté hře. Jaké bylo mé překvapení, když mi prozradil, že tu písničku nehrál on a že vůbec neumí slova, přesto ho však těší, že si někdo pamatuje jeho poslední roli.

Sobota.


(Na mamčiny dotazy ohledně divadla jsem odpovídala s božskou trpělivostí.)
mamka: "A hrál tam i L.?"
já: "Jo."
mamka: "A co tam hrál?"
já: "Jakého si domorodce v Africe a pak v Egyptě nějakého chlapa, kterého podplatili, aby mohli jet dál."
mamka: "Jenom? Vždyt' vůbec nemohli využít jeho talent!"
já: "Ale mami, nemůže všude hrát teplýho!"

Noc ze soboty na neděli aneb Přenádherný sen č. 3.


Po dlouhé době jsem se opět ocitla ve škole, konkrétně u šaten, a nikde jsem nemohla najít své fialové kozačky. Po dlouhé době jsem šla do třídy a třídní mi svěřila dva svetry, které jsem měla vrátit majiteli, co si je tam zapomněl. A hodný majitel (herec R.) si vzal světle šedý svetr a do tmavě modrého mě navlékl. A dál to tu radši nebudeme rozebírat, milé děti. (: Snad je, že ty boty jsem později našla před šatnou.

Neděle.

Oznámila jsem mamce, že jsem se v noci zamilovala do tmavě modrého svetru. Tvářila se velice chápavě. Já si ten svetr vážně koupím!


P.S. Wolfy, ted' je řada na Tobě. No né? No ano! (:

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama