Chci zpátky na svou planetu! (...i s cylindrem!)

27. února 2013 v 16:00 |  Zápisky deníkovské
"Tuze se omlovám, Harry," zvolal Dorian, "ale je to opravdu jen a jen vaše vina. Ta kniha, kterou jste mi poslal, mě tak uchvátila, že jsem zapomněl, jak čas utíká."
"Ovšem. Myslel jsem, že se vám bude líbit," odvětil jeho hostitel, zvedaje se z křesla.
"Neřekl jsem, že se mi líbí, Harry. Řekl jsem, že mě uchvátila. To je veliký rozdíl."
"Ach, tak už i na tohle jste přišel," zamumlal lord Harry. A odešli spolu do jídelny.

Ano, zase jsem se pustila do čtení Obrazu Doriana Graye. Zbožňuju tu knížku. Chudák už je celá plná zakroužkovaných stran, podrhovaných odstavců a vlnek pod citáty, které se mi líbí. A to nebyla v nijak dobrém stavu, ani když jsem ji kupovala v antikvariátu. Dá to hodně práce, sehnat něco od Oscara Wildea, protože jeho knížky už dnes nejsou "moderní", tudíž se netisknou. Možná proto pro mě mají takové kouzlo, at' už se jedná o Strašidlo cantervillské či již zmíněný román o změně charakteru mladíka s překrásným křestním jménem.


.......

V pátek jsem byla na plese mé bývalé základky. Wolfy mě tam nechala samotnou, takže se mě ujal bráška a kamarád Adam. Už při vstupu jsem potkala holku, kterou ze srdce nenávidím. Kristýnku. Ta při pohledu na mě začala šeptat tak, že to slyšela celá hala: "Čum na Katku! Rychle! Co to má na hlavě! Buéééé!"

Lidské rádoby hvězdičky s IQ okousané mrkve, co si jako myslíte? Že když se vám nelíbí, že chodím s dámským cylindrem na hlavě, že se rozbrečím, odhodím ho a budu vás na kolenou prosit za odpuštění, že jsem si na vzala něco, co se vám nelíbí? Nebud'te naivní, mě jsou vaše názory u... Prostě ukradené.

Kristýna. Hm, budoucí učitelka. Nedivme se, že české školství jde do kytek. Téhle osobě bych nesvěřila ke hlídání ani mrtvou krysu, natož dítě. Vždycky jsem měla za to, že učitelky by měly osobnost rozvíjet, ne vytvářet svým svěřencům v hlavách komplexy. Asi bych se zase měla vrátit do společnosti umělců, ti uznávají člověka jako osobnost, ne jako stroj, kterým manipuluje okolí.

Můj drahý cylindr (citově je mi vážně tisíckrát dražší, než ona kritizující osoba) jsem pečlivě uložila i s kabátem do šatny a vydala jsem se se svou společností do prvního patra. Tam se k nám přikolébal i bývalý učitel geologie, který byl silně cítit chlastem, nehledě k rudým očím a nerovné chůzi. V prvních chvílích se nás snažil pojmenovat a zařadit, ale když mě napočtvrté nezvládl přiřadit ke správnému sourozenci a když na premianta třídy Tadeáše zvolal: "Patriku, tys... tys sem ani nechodil vlastně, žé?" vzdal to.

já: "Pane učiteli, co to pijete?"
on: "Džus."
já: "A co jste pil předtím?"
on: "Džus."
já: "A z čeho jste tak... mimo?"
on: "Kačí, já pil jenom... jenom... džus. A vodku. A... whiskey! A Kačí, neříkej mi pane učiteli, ale Ivoši!"
já: "Jistě, pane učiteli."

Tak tohle mě prosím učilo. A to radši vynechám popis toho, co vyváděl na výšce na kolejích. I jeho zármutek nad věkem 32 let a nad tím, že se bude muset na jaře ženit. A nad tím, že ho geologie nebaví, ale je to prostě jeho práce. Učitelé by neměli brečet na ramenou svým žákům. Copak nemají nějaké jiné blízké, kteří by si jejich bědování vyslechli?

Musím se zmínit i o dějepisářce. Šla jsem po chodbě a ona naproti mně. S radostí jsem ji minula, jenže ona se vrátila a nalepila svůj odporný obličej na můj. Zatímco mi povídala o tom, že na mě myslela a že jsem patřila k jejím nejlepším žákům, diplomaticky jsem vždy o krok couvla. Jenže ona zase přistoupila blíž a já jsem couvala, až jsem skončila na zábradlí, a i na něm jsem se snažila alespoň uhýbat učitelčinému porušování osobní blízkosti nakláněním trupu.

Když konečně odešla, začala jsem se nekontrolovatelně smát. Já a její nejlepší žákyně? Já, která její hodiny prožila tak, že jsme si s Wolfy posílaly po lavici autíčko?

učitelka: "Když vás ten výklad nebaví, doneste si nějakou hračku!"

Když diktovala zápisy, kreslila jsem si do sešitu.

Wolfy: "Nakresli tam i Romana! Hm... Já se tak nudím. Jdu ji parodovat!"
já: "Nedělej to, pozná Tě."
Wolfy: "Ale nepozná." *s klidem se snaží dostat jednu polovinu spodní čelisti více dolů, než druhou)*
učitelka: "D*****ová!"
já (se škodolibým úsměvem, jakoby nic): "Poznala Tě."
*výbuch smíchu*

Když jsme psali test, pár zbývajících odpovědí mi radil Tad sedící za mnou a já jsem opis prověrky poslala ještě minimálně Míši a Zuzce.

Míša: "Nemůžeš psát větším, jak to jako po tobě mám luštit?!"
já: "Nemáš zač, Míšo, to nestojí za řeč."

Při testu jsem se zásadně bavila s Wolfy.

já: "Nezajdem odpoledne do zámku?"
Wolfy: "Tak jo."
učitelka: "Okamžitě si tam přestaňte radit!"
já: "Tak v kolik?"
Wolfy: "Ve tři?"
já: "Jo, super."
Wolfy: "Půjdeme i na prohlídku?"
já: "Pokud to stihnem."
Wolfy: "Kdo vlastně dneska provádí?"
já: "Nevím. Kdo prováděl, když jste tam byli posledně?"
*debata do konce hodiny*
Uznávám, že pár věcí mě tam naštvalo. Po vzoru Ondry a Edy si dovoluju přirovnat svou tehdejší náladu k sinusoidě. Párkrát jsem odešla ven a vždycky mě překvapilo to, jak se na mě usmíval chlap, který mi dával vrácenku. Když se situace opakovala poněkolikáté, naklonil se ke kolegovi vedle a pronesl: "Tohle je loňská vítězka literární soutěže."

Zaskočil mě, že si po roce pamatuje mou tvář, a on ještě dodal, že z lidí v této budově píšu nejlépe. Ani nevíte, jak to zahřeje u srdce, když víte, že uvnitř je i nenáviděná dějepisářka, která vystudovala žurnalistiku a píše do zpravodaje nehorázně stupidní články, kterými se ještě chválí.

Před druhou hodinou ranní jsem pak seděla v sále vedle Áji, bývalé spolužačky. Bavily jsme se stylem, který je pro ni typický - já mluvím, ty poslouchej! (Uznávám, taky ho někdy praktikuju. Zvlášt' Wolfy by o tom mohla napsat román.)

Tak jsem jen tiše seděla a pozorovala páry na parketě, když v tom přišel Adam. Sotva udělal rukou takové to gesto aneb pojd' sem, Ája vystartovala a zabydlela se v náruči svého idola hrající v jedné hudební kapele. Adam dělal, jakoby to byl záměr, a Ája letěla na nejvyšším obláčku štěstí.

Bylo zajímavé pozorovat jejich tanec, skvěle jsem se při něm bavila. Když ke mně byla obličejem otočená Ája, v jejích očích se červenala zamilovaná srdíčka. Když Ája byla zády, viděla jsem Adamovy úžasné grimasy, dávající mi najevo, že neví, co s Ájou dělat a že si přece přišel pro mě. Sotva Ája zvedla oči ke své hudební modle, usmíval se jakoby nic. A pak je sklopila, aby se opřela o jeho ramena, a Adam pokračoval v divoké gestikulaci.

Ráno mě šíleně bolely nohy, tak jsem si na koberci zula střevičky na podpatku ("No to je aspoň pořádná holka!") a běhala jsem po sále bosky. Úžasně to klouzalo!

.......

Včera jsem byla s Wolfy ve městě. Wolfy mě zatáhla do papírnictví, kde si samozřejmě nic nekoupila, zato já jsem neodolala placce s nápisem Chci zpátky na svou planetu! V cukrárně jsem si ji připla na kabát a po likvidaci čajů a zákusků jsme se vydaly ven. S Wolfy jsme se ještě stavily do obchodu, kde jsme se usadily za výlohou.

Wolfy se málem zhroutila z toho, že já mám na hlavě cylindr, na kabátě placku s tak podivným textem, šermuju ořechovým koláčem a směju se rozsypanému cukru, a kolemjdoucí lidé se dívají na ni, která si v klidu popíjí kafé, ve kterém předtím utopila plastovou lžičku.

P.S.
Wolfy, nedokážeš pít kafé, ani si ho ocukrovat či zamíchat. Ale mám Tě ráda a ti lidi se dívali jen proto, že mi Tě záviděli. (:
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Chii Chii | Web | 27. února 2013 v 19:31 | Reagovat

Ta lžička tomu dala... šmrnc! :D
Ať už závist nebo ne, stejně to není fér. :D :D

2 Vendy Vendy | Web | 27. února 2013 v 20:40 | Reagovat

Kouzelnej článeček, kouzelné zážitky.
S kouzelným cylindrem.
Víš co, ty budeš mít jednou na co vzpomínat, na rozdíl od Kristýny.

3 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 1. března 2013 v 10:55 | Reagovat

Doriana Graye jsem ještě nečetla, dokonce ani nemám žádnou knížku z antikvariátu, což je u mě docela prohřešek. Děsně se stydím. Náhodou, klobouky jsou fajn :-)

4 Carl Levers Carl Levers | 1. března 2013 v 21:25 | Reagovat

Zdravím Bony i všechny čtenáře.
Mám jednu jedinou otázku. Jsi si jistá, že okousané mrkve nebudou protestovat proti srovnávání s Kristýnou? My, kteří "Kikinu" (než jsem ji poznal, považoval jsem to za docela pěkné jméno pro psa) známe moc dobře víme, co je zač a klidně bychom se k takovému protestu připojili...

Bohužel právě takových je poměrně značná část lidstva. Snad proto, aby ti ostatní mohli být normální a svět se tak udržel v rovnováze...

Co se týče opilých učitelů, mohl bych posloužit z vlastních vzpomínek tělocvikářem, který se jednou nemohl šest minut trefit klíčem do zámku. Problém byl, že to byl zámek od tělocvičny a bylo to v osm ráno, když nás do ní pouštěl... :-D

A ještě jedna věc mi nedá... Vendy, myslím že každý z nás tady bude mít víc na co vzpomínat, než Kristýna :-D

Dobrou noc přeje všem
Carl Levers

5 Vendy Vendy | 5. března 2013 v 14:26 | Reagovat

[4]: ;-)  :-D
Kristýnu sice neznám, ale počítám, že máš pravdu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama