Volejte věštce!

9. prosince 2012 v 21:36 |  Zápisky deníkovské
7. prosince

Po namáhavém vstávání v 6.30 jsem se na zákeřné ledovici vydala do školy. Cesta proběhla celkem v klidu, až na to, že mi několikrát podklouzly boty. Přesto se mi ale pokaždé podařilo nějak dovyvážit rovnováhu a já jsem se tak nemusela plácat na zemi.

Nastala první a jediná dnešní vyučovací hodina, výtvarně-grafická příprava. Po nějaké chvíli se za námi do ateliéru dostavil učitel, mile nás přivítal ( "Dobré ráno, ksichtíci!" ) a oznámil nám, že má špatnou náladu, takže si nakreslíme zátiší, aby se zasmál. Jako tradičně jsme protestovali a on na nás vyjímečně bral zřetel.


Po našem vzoru sebou švihl na zem ( jenže my byli opření o příjemně rozehřáté topení! ), upíjel kafe a bavil se s námi na téma, o čem se dnes budeme bavit. Pak spolužačka prohodila, že u sebe má Bravo. Učitel málem vyskočil nadšením a netrpělivě se ho dožadoval. Bylo mu vyhověno a za pár vteřin už mu na hlavu letěl onen nepříliš kvalitní časopis ( a ke konci hodiny i propiska s nápisem KDU-ČSL, kterou hrdě odmítl a požadoval jinou. )

Nevěřili byste, co našemu učiteli stačí ke štěstí, ani jak nás dokáže bavit čtením pubertálních výlevů i autorskými nápady a odpověd'mi. Narážky na příchozí učitelku a poučování nás o jisté činnosti, o které dle jeho slov stejně není, co bychom nevěděli nebo nedělali, radši vynechám.

Uprostřed učitelova předčítání Brava do ateliéru vpadl ředitel s otázkou, jestli by nám tam neměl aspoň pořídit koberec, když jen ležíme na podlaze. Učitel velice nenápadně zavřel časopis, položil jej na zem hlavní stránkou dolů a nejmilejším tónem pronesl: "Děkuji. Ale polštáře by stačily." Ředitel nevěděl, co odpovědět, tak zase hezky vycouval a my jsme dál pokračovali v nicnedělání a čtení dívčího časopisu.

Kantor nám předříkával snad všechny rubriky, ale nejvíce času věnoval rubrice horoskopy. Jednotlivě se nás tázal, co jsme za znamení, a já jsem popravdě odpověděla, že vodnář. Poradil mi, že ten, na koho myslím, pro mě není ten pravý, že se mám víc učit a že mám dát šanci ženské, kterou nenávidím. Když se mě ptal, která to je, šeptla jsem, že to je tajné, protože jsem netušila, která z davu mnou nenáviděných žen by měla být hodna komunikace se mnou.

Pak se debata společně s dalším listem otočila. Ta úžasná tříčtvrtěhodinka povalečství byla zakončena povzbuzením: "Tak mi něco povězte. Čistíte si denně zuby?" Vysvětlíte mi, co mě na tom tak pobavilo? Nakonec ještě zapsal do třídnice, že jsme hodinu promarnili přípravou na nový úkol. Škoda, mi po něm chtěli, aby naší hodině dal název volejte věštce.

Pak následovala cestopisná přednáška, ze které jsem v půli zdrhla a ještě ted' je mi líto toho chlapa, co se tak snažil, ale když já prostě musela odejít na autobus, kterým jsem v úžasný čas 10.40 odjela do přestupního města i místa.

Tam jsem se ocitla ve společnosti tat'kova známého, který mě krmil BéBéčkama, čemuž se přece nedalo odolat, a povídal si se mnou. Uprostřed naší debaty kousek od našich hlav proletěla sněhová koule a on byl nucen vysvětlit dotyčným, že jsem jen dcera kolegy a vysvětlit část mého rodokmenu.

Po půlhodině čekání pak začal jakoby náhodou opakovat číslovku třicet sedm, čímž mi dával najevo, že za tři minuty mi odjíždí autobus, a já jsem odmítla možnost být jím odvedena k příslušnému dopravnímu prostředku ( "To mě tam jako chcete dovést za ručičku či co? Já tam MOŽNÁ trefím!" ), doklouzala jsem se na druhou stranu nemalého nádraží a odjela jsem domů.

Ještě předtím jsem ale šla navštívit tat'ku do práce a stálo to za to. Otevřela jsem dveře, byla jsem přivítána tichým: "Dobrý den, slečno Kateřino." a za následujícího tichého upozornění: "Mládí spí." jsem si všimla kolegů O. a R., kteří spali jak mimina jeden na pohovce, druhý na posteli. To byl tak krásný pohled!

Posadila jsem se, byl mi uvařen skvělý čaj a já jsem začala svůj boj s cukrem, který i s papírovým obalem spadl do hrnku s vařícím nápojem. Mezitím jsem si povídala s tat'kovým kolegou, který mi vařil čaj. Říkal mi, že letos je to 32 let, co si vzal na Mikuláše svou ženu v den, kdy ona měla narozeniny, a že doted' netuší, jestli se oženil s andělem, Mikulášem nebo čertem. To bylo tak milé a romantické povídání!

Pak se dva spící probudili, čímž mě velice zklamali, a já jsem zijstila, že R. nechutná pohanka a O. se změnil hlas, bohužel k horšímu. Ten nádherný chraplák se propil až do neposlouchatelné podoby. Ne, budu dál věřit, že za tu změnu mohlo nedávné probuzení.

Mimoto se O. dostal do infarktových stavů, když jsem mu na otázku, kdy jsem byla naposled v zámku, odpověděla, že v neděli. A nijak hezky se netvářil, ani když jsem odmítla jeho pozvání ani při dalších rozhovorech.

Začínám uznávat Karla Čapka nejen pro jeho knihy, ale i pro jeho citáty.
"Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chii - chan Chii - chan | Web | 11. prosince 2012 v 0:11 | Reagovat

Lakomče lakomá! Taky´s je mohla vyfotit. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama