Zničený portrét a někým za mrzký peníz najatá jehla

22. listopadu 2012 v 20:41 |  Zápisky deníkovské
S tím portrétem jsem si užila hodinu a stejně asi poputuje do koše. Prý každý nějak začínal. S tím souhlasím, zlato, ale proč já vždycky začnu skvěle a pak je to všechno v háji? A pak že umí kreslit. Vidět tohle můj učitel z výtvarky, do minuty propadám. Proč se hezcí lidi kreslí tak těžce a vůbec si pak nejsou podobní?
Začínám se - jako ostatně každý čtvrtek - nehorázně těšit na zítřejší den. Konečně budu doma, ve svém nově zrestaurovaném pokoji tatínkem mile nazývaným fialová hrobka a mám v plánu se konečně dospat. O to lepší je pocit, že budu doma sama. Přepadení zámku asi tento víkend bude odvoláno, odmítám opustit svou milovanou postýlku!

Rozhodla jsem se, že až budu mít pár miliónů navíc, koupím si ten úžasný malý domeček v mém oblíbeném městě. Pokaždé, když se o tomto plánu s někým baví, nechápe, co se mi líbí na takovém polozbořeništi. Vždycky pak mám pocit, že se díváme každý na jinou stavbu. Nebo mám tak optimistické oči?
Před včerejškem ( nebo to bylo včera? ) jsem se dozvěděla, že jsou šedé. Takže všechny pozůstatky modré se vypařily, achjo. Ale stejně bylo nejlepší, když jsme se s Terkou plížily ke škole, ona znenadání chytila mou pravačku, škubla celým mým tělem a pronesla: "Musíme jít pomalu. Tam - tááám - vlevo, ten kluk, vidíš ho? Musíme přece pomoct náhodě, Kačí. Za chvilku musí přejít k nám a já si ho chci prohlédnout." Proč jsem se tam málem složila smíchy?
Za ty necelé tři měsíce na této škole si připadám, jako bych jsem chodila roky. Unavuje mě ta jednotvárnost. Chci změnu. Pro začátek by stačilo vyměnit jistou učitelku za jejího kolegu. A pak změnit celý obor. A pak školu. A určitě by to nebyla poslední změna.
Abych nezapomněla, dneska za mnou konečně přijel Kája. Chvíli jsme si povídali, pak jsem mu ukazovala tu ohavnost, co jí tu říkají zámeček a pak jsme si šli na večeři. No a pak mi i Kája zdrhl, že prý musí hlídat tatínka. A kdoví, jestli ten vůbec tuší, že tu se mnou jeho syn tráví čas, místo aby se učil matematicko-fyzicko-chemikální tabulky?
Poslední dobou ode mě zdrhlo tolik lidí. Tolik skvělých lidí. Ti, s kterýma jsem prodebatovala hodiny a bylo mi v jejich přítomnosti skvěle, mě míjí bez jediného slova. Vážně skvělé, tenhle ignor i bez pozdravu. S Ondrou jsme se rozhádali kvůli mé arogantnosti a egocentrismu, ale naštěstí už je vše v pořádku. Tak proč se pořád krčím v koutě postele, nemluvím, nejím a mrzí mě každé slovo, co jsem kdy řekla?
Lidi, po jejichž boku už nestojím, mi prokazují alespoň jednu slušnost. Snaží se maskovat, že už místo vedle nich není moje, ale zároveň taky není prázdné. Ale pak se vždycky prořeknou. A vážně by mi bylo líp, kdyby mi někdy něco řekli přímo do očí, a ne omylem a oklikami.
Začínám děkovat, že adresu tohoto blogu většinou nemají ty osoby, co jsou mi momentálně nejblíž. A taky že ten atentát od jehly jsem přežila. Ale to propíchnutí ukazováčku fakt bolelo!
P.S. Taky na vás útočí jehla, když hledáte klíče s čipem do školy?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chii - chan Chii - chan | Web | 23. listopadu 2012 v 12:46 | Reagovat

Mám se v tom vidět nebo ne? :-|

Má drahá kolegyně, jestli je to myšleno i na mě, tak ti chci jen říct, že tvoje místo nikdy nikdo nenahradí, protože by toho nebyl schopen.

Mám tě strašně ráda. A to ti do očí klidně řeknu. ;)

2 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 23. listopadu 2012 v 20:13 | Reagovat

Vnést do kresby podobu živého modelu je to nejhorší. Proto se radši věnuju jiným motivům. Až budu mít pár miliónů navíc, budu přispívat kočičím útulkům a sama také jeden zařídím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama