Úchylná Wolfy a andělsky nevinná Bony ( aneb já! )

24. listopadu 2012 v 22:45 |  Zápisky deníkovské
Uznávám, že to půlhodinové čekání na Wolfy na vlakovém nádraží mi zase až tak nevadilo. Zvláště, když ze dveří čekárny vyšel mladý tatínek se dvěma malými kluky ve věku asi osmi let. Společně si sedli na vedlejší lavečku a odtamtud jsem si užívala jejich rozhovory. Nejvíce mě zaujal následující:

otec: "A pak vás naučím cha-chu."
syn: "Tati, já už jsem tančil s holkou. Ale mi se pak nechtělo, tak ona mi takovou liskla!"
otec: "Holky někdy takové bývají."
syn: "Já nechci mít holku."
otec: "A proč ne?"
syn: "No, tati, víš, prsa by mi nechyběly."
otec: "Prsa?!"
syn: "Takový ty gumový koule, víš?"


Rudý tatínek se na mě otočil a rozpačitě omlouval svého syna i svěřence, který ho oslovoval strýc, slovy: "To je dvojka, že?" Nemohla jsem z nich. Když se konečně dostavila i Wolfy, okamžitě jsem ji upozorňovala, at' hledá tatínka, který běžel vpravo. Neviděla ho. Teda ne zepředu. O tolik přišla!

S Wolfy jsme se pak rozhodly navštívit naši milovanou cukrárnu, kde jsme si milostivě objednaly dva čaje a stejný počet zákusků. Když nám ten úžasný nápoj prodavačka nesla a dávala na stůl, omluvila se, že nás ruší. Přijaly jsme její omluvu a těšily jsme se tomu, že se k nám po roce pravidelných návštěv začala tak ohleduplně chovat. Tohle nadšení nám vydrželo přesně do chvíle, než stejnou frází obdarovala nově příchozí.
Po likvidaci čajů, tiramisu i punčového řezu jsme se vydaly vstříc zimě a především zámku. Předtím jsme ale v zahradě objevily našeho milého pyromana, se kterým jsme se seznámily na poslední z nočních prohlídek. Potom jsme ignorovaly nápis SOUKROMÁ AKCE a s tvrzením, že neumíme číst, jsme vešly dovnitř. Nenápadně ( čtěte: zachycené na všech tamních kamerách ) jsme se pak otočili před chlapem, který naproti nám vyšel.

Po jeho znovuzmizení jsme se do zámku vplížily znova. Jenže ted' se na nás vyhrnul dav společensky oblečených lidí. Vážně jsme nezapadly, kor tím, že jsme šly v opačném směru než ostatní. Nevadilo nám to do doby, než jsme uslyšely důvěrně známý hlas. Ozýval se ze všech stran a pak ze schodiště sešel jeho majitel - kastelán, co nás nemá ani trošku v lásce.
Další otočka námi vykouzlená už nebyla tak elegantní a vůbec ne účinná. Vlastně jsme jí zavinily, že jsme ted' davu s kastelánem velely a vedly ho neznámo kam. Takže jsem se hrdě vzepřela osodu, pevně chytla Wolfy, otočila ji a vykročila vstříc kastelánu a okamžiku, kdy ho musím pozdravit. Stalo se a Wolfy se skácela smíchy nad jeho odpovědí: "Dobrý deň!"

Málem bych zapomněla na chvíli, kdy jsem už měla nechápavých pohledů dost, tak jsem během chůze počala poukazovat na nádherné nádvoří úžasné stvětle žluté barvy postavené v raně barokním slohu a průchod zdobící sloupy na decentních podstavcích. Vypadalo by to divně, i kdyby nádvoří zrovna kvůli rekonstrukci nebylo zakryto šedou lepenkou či čím a my na něj viděly, což se včera nedělo.

V prvním patře Wolfy při pohledu na dvě holky v košili a v dělnické přilbě prohlásila, že tady taky nezapadnem. Měla pravdu, proto jsme se co nejrychleji vydaly hledat jistou velice nutnou místnost a následně jsme měly v plánu se vypařit. Při návratu k východu jsem v chlapovi před náma poznala hlavního vedoucího kultury tohoto města i zámku. Wolfy okamžitě prohodila, že ten si mě nevšimne. Všiml, ale později.

Na nádvoří se se mnou dal do řeči, pak jsem byla s Wolfy pozvána do jeho kanceláře. "Vemte i kamarádku. To víte, s mou pověstí..." Ta kancelář byla krásná. Já ji chci! Jinak nás náš hostitel obdařil dary v podobě knížeček o zdejších výstavách. Nejlepší bylo, když Wolfy daroval tu s neslušnými fotkami nesympatického fotografa a mi brožuru s dětskými obrázky slavného malíře, kterou předal i Wolfy. V té chvíli se ke mně přiklonil a prohlásil, že mi to snad nevadí, že knížečka darovaná Wolfy je jen jedna a já tak druhou nedostanu, ale že je stejně taková úchylná. Nemohla jsem nevyužít situace a tak jsem andělsky zamrkala a dodala: "Jo, to je přesně pro ni!"

Jako vždy jsem měla pravdu. Wolfy je přece úchylka a já andílek. Sice s obličejem, jako bych právě zachránila opilce uslého na kolejích tím, že jsem skočila pod vlak a ten díky mě zastavil, ale přece andílek! Mimochodem, pro ten úchylný dáreček a ještě CD i pro potenciální volné lístky na koncert se mám či máme stavit, až se v zámku zase objevím či objevíme. A taky máme slíbenou italskou kávu.
Co k tomuto shledání dodat? Snad jen můj rozhovor s tím sympat'ákem:

já: "A nevadí, že se tu tak touláme? Zámek uzavřen, k tomu ještě ta soukromá akce."
on: "Né, to vůbec nevadí."
...Wolfy a Bony kouzlí vítězoslavný úsměv...
on: "Když vás nikdo nechytne."

A rozhovory s Wolfy:

Wolfy: "Ti lidi, jak se blbě čuměli."
já: "Na koho čumně blběli?"

Wolfy: "Kde máš mamku?"
já: "Dostala jsem růži. Volala mi."

já: "Co bys dělala, kdyby Tvá potencionální dcera přišla za ruku s Tvým milovaným hercem, že se budou brát?"
Wolfy: "Odkopla bych dceru a vzala si ho!"
já: "No jasně, přesně tak. Já byla na plastické restauraci, ne?"

Dnešním dnem jsem královna přeřeků a nepochopitelných slovních kreací. Ale v druhém bodě mi směle konkuruje Wolfy a její kočárek ve tvaru krokodýla.

A málem bych zapomněla na tu růži. To je... podruhé? potřetí? co jsem dostala kytku a nechytla jsem od ní depresi. Ale když... tat'ka má prostě skvělé kamarády. A stejně úžasné bylo, když jsem na tat'ku ráno hodila kytaru a on byl nucen mi na ni hrát, především píseň Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. Tak pá!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Carl Levers Carl Levers | 25. listopadu 2012 v 10:09 | Reagovat

Pěkný článek. A taky za sebe i za Ondru přeji vše nejlepší k Tvým dnešním jmeninám. Doufám, že se na něho nezlobíš za jeho kritiku. Dost si to vyčítal.

S tou růží je to dobrý začátek, třeba se ještě naučíš mít kytky ráda. Na houbičky sice nemají, ale i tak ;-)

A na závěr - jestli jste se zatoulaly do nějaké opravované části zámku (jak usuzuji z těch přileb), možná byste tam zapadli docela snadno - děr do kterých se dá spadnout, je tam určitě dost :-D

Ještě jednou vše nejlepší k svátku přeje
Carl Levers

2 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 25. listopadu 2012 v 10:28 | Reagovat

Doufám, že se to toho tebou tolik opěvovaného zámku jednou dostanu :-) Nejlépe, kdybysme tam vystupovali...

3 Chii - chan Chii - chan | Web | 25. listopadu 2012 v 17:44 | Reagovat

Nenapsalas místo svaté andělsky nevinná? Zase nepřeháněj! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama