Odcizený Roman, falešné úsměvy a levák píšící růžovou propiskou

14. listopadu 2012 v 20:57 |  Zápisky deníkovské
Mám divné sny, což není žádnou novinkou. Mi ale vadí, že netuším, co znamenají. Proč na mě řve sestra mého kamaráda? Proč pak společně odcházíme do opuštěného, přesto nově zařízeného domu, který z neznámého důvodu nevlastní vnitřní stěny? Ale líbilo se mi tam.

Skoro uprostřed stála postel a na ní dítě. Mimino. Malý kluk tak roztomilý a krásný, jako ještě žádné děcko, co jsem kdy viděla. Měl nádherná modrá kukadla stejné barvy jako celé jeho oblečení. A z neznámých důvodů jsem prostě věděla, jak se jmenuje. Usmíval se tam na mě malý Roman a já jsem ho intuitivně brala do náruče a ochranitelsky přikládala k tělu.


Byl mi vyrván z rukou a já jsem nemohla nic, ale vůbec nic dělat. Chtěla jsem ho zpátky, ale nemohla jsem se k němu dostat. Sebevíc zoufalá jsem se svalila na zem a brečela jsem tam do doby, než jsem se probudila.

Skok.

Zapnu Facebook a nevěřím svým očím. Zpráva začínající "Ahoj, Kači, jak se máš?" od člověka, kterého jsem neviděla... půl roku? Od něj bych něco takového očekávala nejméně. Sbírám spodní čelist a snažím se ji vrátit zpět k vrchní. Tak kromě debaty s Ondrou další pozitivní chvilka tohoto dne.

Druhý skok.

Chtěla bych se omluvit Wolfy a všem, se kterýma jsem v poslední době nějak méně či vůbec (ne)komunikovala. Mrzí mě to a snad už je vše v pořádku.

Skáčeme potřetí!

Včera jsem jela z internátu domů. Mé osobě ( a dalším asi dvaceti lidem ) byly přistaveny tři autobusy, takže jsem si samozřejmě vybrala podle řidiče - mladého leváka píšícího růžovou fixou. V jeho přítomnosti jsem také uviděla herce Z. ( hrajícího Julii! ). Šel kousek ode mě v šedém saku, šedých kalhotech a červených Adidasech. Docela by mě zajímala reakce Wolfy, jestli by tu módní kreaci ohodnotila jako strašnou, nebo by přihlédla k osobě svého oblíbence a tvrzení, že mu stejně sluší všechno. Tak jak, Wolfy?

Počtvrté!

Závistivě zkoumám fotky mých drahých jako z reklamy na št'astnou rodinu. Něco tomu štěstí přece jen chybí - úsměv. Ten škleb prostě není jejich úsměv. Takhle se netváří, když mají radost, tohle je jen takové aby se neřeklo. Tohle prostě není úsměv, kterým se smějí když je něco pobaví, když jsou št'astní. Copak jsem jediná, koho tahle jejich přetvářka bije do očí?

Tak do pětice.

Koušu, škrábu a prskám. Vrat'te mi nejkrásnější dítě, co jsem kdy viděla! Vrat'te mi Románka!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Carl Levers Carl Levers | 14. listopadu 2012 v 21:28 | Reagovat

Skáčeme pošesté.

Zdravím.
Sny dokážou být skutečně... zvláštní. Přicházejí ke slovu tehdy, když vládu nad mozkem přebírá podvědomí. Jsou jako příběhy neomezené skutečností a můžu Ti říct, že dům bez vnitřních stěn a krádež malého chlapce nepatří ještě mezi ty nejpodivnější. ;-)

Skok číslo sedm.

Omluva přijata :-D

Osmý skok

Měj se pěkně a sni dál.
Loučí se
Carl Levers

2 pavel pavel | E-mail | Web | 15. listopadu 2012 v 13:42 | Reagovat

To je zajímavé že jsme měli podobné modrooké sny. Já tu modrookou holku taky chci... :D  :D

3 marnice marnice | E-mail | Web | 15. listopadu 2012 v 17:07 | Reagovat

Překvapivě nejvíc na tvém článku mě pobavila ta část s šedým sakem a červenými adidaskami. To je prostě něco tak hrozně typického pro český chlapy :D Až se občas stydím za svoje pohlaví :D

4 Chii - chan Chii - chan | Web | 15. listopadu 2012 v 18:07 | Reagovat

Muselo to vypdat děsně. Ale tak... víš, k čemu já přihlížím... mmm.

5 K.B. K.B. | Web | 15. listopadu 2012 v 18:10 | Reagovat

[4]:
Vím. Nepřekvapuje mě to. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama