Dokonalý obrázek zámku a putování do starých dob aneb zpátky na základku

2. listopadu 2012 v 23:52 |  Zápisky deníkovské
Za dnešek mi třikrát zvládl ujet autobus. Prostě už od rána to byl skvělý den. Ráno jsem vstala v 7 hodin a vydala jsem se na autobus, který kolem mě projel. Tudíž jsem zavolala mamce, ta na chvíli zdrhla z práce a odvezla mě k zubařce.

Po cestě se odehrával náš skvělý rozhovor, kdy se mě mamka tázala, proč jsem si nestopla jejího kolegu, který jel před chvílí kolem. Vyčetla jsem jí, že by svou malou bezbrannou dceru klidně posadila samotnou do auta se starým cizím chlapem. Ona na to, že není starý (je!) a pustila se do porovnání jeho věku s věkem herců. Tak jsem se jí marně snažila vysvětlit, že herci, kteří mají 29 a 32, nejsou staří, narozdíl od něj, který má 30. Nepochopila to. ( To je jako vysvětlit rozdíl mezi tím, kdo je plešatý a tím, kdo nemá vlasy. )

Od zubařky jsem šla navštívit tat'ku, především proto, že zbožňuju debaty s jeho kolegy. Jako vždy mě nezklamali. Je obdivuhodné, jak se tam vždycky dokážu s někým spolčit proti svému rodiči. A baví mě to. Takže po tu skoro hodinu celá místnost musela poslouchat šílený smích mě i mého komplice.

Uprostřed jednoho takového výbuchu se otevřely dveře a v nich stál kolega lidí z této společnosti. Přivítal mě a během tří minut zdrhnul. Po půl hodině se vrátil, chvilku kolegy obohacené o mou maličkost strpěl a pak zase zmizel. Předtím ale dokázal pronést netaktní poznámku na mé milované divadlo. Teda spíše na to, jak často ho okupuju. Nehorázně mě tím vytočil.


Pak jsem se dostavila na autobus do B., který mi ta'ka s jeho kolegy vyhledali. Překvapivě nejel. Nasedla jsem tedy na jiný, došla domů a po pěti minutách jsem absolvovala další pochod na zastávku, dvakráte delší než doba, kterou jsem pobyla doma.

V B. jsem se vydala naproti Wolfy, se kterou jsme se pak tiše vloudily do naší bývalé školy. A protože byla hodina, chodily jsme od dveří ke dveřím, naslouchaly, kdo kde učí a také jsme zabloudily do třídy, která byla tři roky naše. Naštěstí v ní nikdo nebyl.

Pak jsme si stouply před kabinet naší milé učitelky a čekaly jsme, dokud nezvonilo. Pak si nás získal strach z toho, jaký to bude trapas, a potom se vynořila kupa děcek, ona učitelka a učitel, po kterém jsem vždycky měla chut' něco hodit. Učitelka nás přivítala milým: "Jé, vidím známé tváře!" Učitel k ní jen prohodil rádoby vtipnou poznámku, že bez nich nemůžeme žít. Odpověděla jsme s Wolfy zároveň a stejně nemile.

( Čirou náhodou to byl onen učitel, kterého jsem v pátek potkala na přechodě před školou. Byli jsme z toho oba stejně zděšení. V mé hlavě kolovalo: "Učitel, pomóc! Rychle utéct. Rychle!" V jeho tváři bylo možno číst stejné pocity: "Tu znám, tu jsem učil. Pryč! Pryč! Pryyyč!" Pak jsme se na přechodě minuli, já jsem pět metrů od něj tiše pronesla: "Dobrý den." a rychle jsem zdrhla, co kdyby se náhodou na něco ptal. Nenapadlo ho to, jen nejistě opakoval můj pozdrav. )
Po přivítání nás učitelka pozvala do kabinetu a tam jsme se chvíli bavily na téma má škola, Wolfyna škola a škola, ve které jsme se právě nacházely.

Potom jsme se zeptaly na naši bývalou třídní a učitelka nás k ní dovedla a rozloučila se s námi. Třídní nás přepadla s otázkou: "Tak povídejte, holky!" a my jsme odpovídaly na její otázky. Pak nás ale zkoušela navnadit do třídy, ve které učila, s odůvodněním, že ta tlupa uvnitř chce vědět, s kým se baví.

Nejlepší její: "Znáte je?" položené mě a Wolfy. Reagovala jsem: "Ne." V tom jsem uviděla tvář toho ohavného děcka, co si ve třinácti hraje na prvotřídní děvku. Pokračovala jsem smutným: "Bohužel ano." Wolfy jim mezitím stačila sdělit, že rozhodně nepřišla kvůli jejich třídě, ale kvůli osobě, která je právě učí výchovu ke zdraví.

Po chvilce jsme se v její společnosti vydaly zpět na chodbu a následně jsme se všechny tři rozešly. Já na autobus, který mi ujel, protože se v tom nově překopaném značení nástupišt' neorientuju. Naštěstí mě vzal pod svou ochranu řidič stejného stroje jako ten, který mě před mými zraky před chvílí opustil, a vysadil mě blízko našeho domu. ( "Připrav se k výskoku!" )

Doma jsem poobědvala a vrátila jsem se zpět do B. Tentokrát jsem šla přepadnout učitelku výtvarky a kamaráda Ondru. Ty jsem potkala před místností, kde jsem osm let chodila kreslit, malovat, modelovat, batikovat a já už nevím co ještě. Učitelka mě uvítala s neskrývaným údivem a dle Ondrova samozřejmého pohledu na mě usoudila, že jsme se na ni smluvili.

Když nás pak opouštěla kvůli dohlédnutí na jí svěřené děti, nabídla nám, že si můžeme jít s Ondrou popovídat do místnosti vedle. Využili jsme toho a já jsem tam z Ondry vymámila obrázek, ke kterému jsem ho "dokopávala" dva měsíce. Ten dřívější kus papíruted' pokrytý tužkou je skvělý, nádherný, dokonalý a mám z něj úžasnou radost.

Taky jsem ho od Ondry škemrala už od setkání s ním otázkou, jestli náhodou nemá v batohu něco přebytečného. Čekala jsem, že po mně hodí gumu, ale on mi chtěl rovnou svěřit sešity. Pak se prořekl, a tak ještě chvíli dělal, že přemýšlí, jestli si ten šedý papír, na němž leží můj milovaný zámek, vůbec zasloužím vzhledem k mým plánům plných facek (jemu), únosů (herců), krádeží (cylindru) a vražd (češtinářky).

Po debatě jsme se oba rozprchli - on do papírnictví, já do domu barev vybrat si tu, která brzy bude zdobit zdi mého pokoje. Porad'te. Tmavě červená, vínová či tmavě fialová?

Potom jsem se vydala domů, opět autobusem. Proč já jsem se s tím řidičem kdy seznamovala? Nejprve přede mnou mizí, pak mi komentuje návštěvy divadla. Jako by mu to snad nestačilo, začal vyzvídat, kde jsem byla, a pak si všiml šedé ruličky v mé levé ruce. Majetnicky udělal gesto, kterým naznačil, že by rád viděl, co šedého má ruka skrývá, a mé pohnutí papíru si očividně vysvětlil jako souhlas.

Tím pádem mi ji vytrhl z rukou, podíval se na obsah, z čehož ho nejvíce zaujal podpis autora. Když přeluštil, že nekončí na -á, -ová, -ná, -ká ani jinak žensky, vrátil mi mi darované umělecké dílko s poznámkou: "Zámek, to mě mohlo napadnout." "Mohlo," zasyčela jsem na něj nejprotivněji, jak jen to umím, a zdrhla jsem co nejdál.

V místě mého bydliště autobus zastavil a já jsem si stoupla před zadní dveře. Asi tři minuty jsem před nimi stála, zatímco řidič se na mě tlemil do zpětného zrcádka, pak se zeptal, co je, co chci a zatímco jsem se vydala k němu, laskavě se uvolil otevřít mi dveře. Netuším, co bych udělala, kdybych k němu došla, ale určitě by to pro něj nebylo tak příjemné, jako když jsem na něj nejhnusněji jak to jen šlo - a to šlo samo od sebe - zařvala naštvané: "Děkuju!!!" Jak odjížděl, zamával mi.

Jisté ale je, že mám ten obrázek. Ondrův. A ted' i můj. Přidělila jsem mu čestné prozatímní ( brzo chci předělávat pokoj ) místo v knihovně a culím se na něj jak blbeček, přičemž asi po desáté Ondrovi děkuju. Ale i kdybych děkovala po sté, stejně to pořád bude málo.

P.S. Kájo, přetlumoč Ondrovi to, jak moc se mi obrázek líbí. Ale o tom, že má úžasný účes ani slovo, jo?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chii - chan Chii - chan | Web | 3. listopadu 2012 v 11:59 | Reagovat

Culit se jak blbeček, nebohá dívčina nebo rodič rodu mužského nebo ženského... prosím tě, přestaň číst mé články. :D

2 Bony Bony | Web | 3. listopadu 2012 v 12:53 | Reagovat

[1]:
Možná nejsi jediný člověk v mém okolí, který tahle spojení používá. :D

3 Chii - chan Chii - chan | Web | 3. listopadu 2012 v 13:52 | Reagovat

[2]: Nebohou dívčinu jsem ještě neslyšela. O_O

4 Carl Levers Carl Levers | 3. listopadu 2012 v 14:34 | Reagovat

Nemusíš se bát. Tvé nadšení určitě přetlumočím a o té buši na jeho hlavě neřeknu ani slovo :-D

A prý ti mám vyřídit, že tě Ondra rád  zase jednou viděl a vyzvědět, jakou barvu sis nakonec do pokoje vybrala, aby ti výběr mohl řádně zkritizovat

Loučí se
Carl Levers

5 Veronika Veronika | Web | 11. listopadu 2012 v 15:42 | Reagovat

Co se barev týče zvolila bych možná vínovou, ale jelikož tu má každý, a přímo tmavě fialovou bych si nevybrala, vyhrává to u mě červená. Ovšem to je zase moc agresivní a tmavá barva, která by mohla po nějakém čase začít deptat, zůstaneme tedy u vínové.. To jsem ti tedy zrovna moc nepomohla, co? Ale ne, teď vážně, vínová by mohla být fajn :-)

Také jsem se loni byla podívat do školy. Jeden učitel si nemohl odpustit poznámku "Dobří holubi se nám vracejí" a učitelka na bio, se mě zeptala, jestli se mi stýská.. No, to zrovna tedy moc ne.. Spíše jsem se chtěla podívat na kámošku, která mě zklamala, jelikož mé přítomnosti si moc nevšímala a raději se věnovala svým barbinoidním spolužačkám, které spolu řešily jistě něco, jako jsou kluci, chlast a takové "cool důležitosti" bez kterých je člověk absolutně "out". Dost mě naštvala, to si nikdo ani nedokáže představit. Obzvláště, když mi ani to pitomé "ahoj" neřekla a rovnou se ke mě otočila zády, jako by mě neznala... Tomu říkám zrada..

Ale to jsem odpobčila. Především ti chci poděkovat, za tvou nynější adresu a jdu si tě přidat do menu mezi ostatní :-)

6 Veronika Veronika | Web | 11. listopadu 2012 v 15:43 | Reagovat

[5]: Ejj! Já se fakt trochu rozjela v tom komentování :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama