Listopad 2012

Komunikace beze slov aneb Úsměvy mi bohatě stačí!

30. listopadu 2012 v 23:25 Zápisky deníkovské
Po důkladném likvidaci banánového(!) šampaňského jsem se v doprovodu Wolfy, mamky a následně i tety vydala autem - a to vážně autem, ne Koloběžkou, což mi má Wolfy za zlé - na dlouho očekávané divadelní představení.

Wolfy pak vymámila z pokladní několikrát rezervované lístky a já jsem mezitím pobrala vzorky skoro všech dostupných plakátků a časopisků. Před divadlem mě pak kamarádka upozornila na vedle přechodu běžícího herce.

Škoda notebooku, komplikovaná souvětí a úžasný kamarád

30. listopadu 2012 v 0:00 O(d) Vás
Pravděpodobně to bylo 6. září minulý rok, kdy jsem přišla do výtvarky a u společně uskupených lavic jsem uviděla Ondru. Jak šel čas, postupně jsme se začali bavit a pak jsme si vyměnili své facebookové adresy z jednoho prostého důvodu - Ondra mi slíbil, že mi tam sdělí, co si myslí o naší skupině, se kterou se v úterky potkával. Nestalo se, přesto tak začaly naše skoro každodení debaty, do kterých se někdy zaplete i můj díky Ondrovi nový kamarád Kája. :-)

A sliby ( a zákony ) jsou přece od toho, aby se porušovaly, takže tohle tu ted' dávám s absolutním nesouhlasem dotyčného, i když o tom vlastně ještě ani neví. :-)

Kominík, ukrytá peněženka a dlouhé pohledy

28. listopadu 2012 v 18:57 Zápisky deníkovské
Přežila jsem dnešních devět hodin! Jsem úžasná, vždyt' já vím. Tak mučení ve škole bych přežila, ale ty testy? Brrr!

Za dvojku z informatiky jednoznačně vděčím kominíkovi z ulice, kterého jsem potkala, když jsem šla na oběd. Nejsem nijak pověrčivá, ale tehdy se vážně musel stát zázrak, protože jsem text vztahující se k otázkám rozepsaným na čtyřech A4 viděla asi tři minuty.

Úchylná Wolfy a andělsky nevinná Bony ( aneb já! )

24. listopadu 2012 v 22:45 Zápisky deníkovské
Uznávám, že to půlhodinové čekání na Wolfy na vlakovém nádraží mi zase až tak nevadilo. Zvláště, když ze dveří čekárny vyšel mladý tatínek se dvěma malými kluky ve věku asi osmi let. Společně si sedli na vedlejší lavečku a odtamtud jsem si užívala jejich rozhovory. Nejvíce mě zaujal následující:

otec: "A pak vás naučím cha-chu."
syn: "Tati, já už jsem tančil s holkou. Ale mi se pak nechtělo, tak ona mi takovou liskla!"
otec: "Holky někdy takové bývají."
syn: "Já nechci mít holku."
otec: "A proč ne?"
syn: "No, tati, víš, prsa by mi nechyběly."
otec: "Prsa?!"
syn: "Takový ty gumový koule, víš?"

Zničený portrét a někým za mrzký peníz najatá jehla

22. listopadu 2012 v 20:41 Zápisky deníkovské
S tím portrétem jsem si užila hodinu a stejně asi poputuje do koše. Prý každý nějak začínal. S tím souhlasím, zlato, ale proč já vždycky začnu skvěle a pak je to všechno v háji? A pak že umí kreslit. Vidět tohle můj učitel z výtvarky, do minuty propadám. Proč se hezcí lidi kreslí tak těžce a vůbec si pak nejsou podobní?
Začínám se - jako ostatně každý čtvrtek - nehorázně těšit na zítřejší den. Konečně budu doma, ve svém nově zrestaurovaném pokoji tatínkem mile nazývaným fialová hrobka a mám v plánu se konečně dospat. O to lepší je pocit, že budu doma sama. Přepadení zámku asi tento víkend bude odvoláno, odmítám opustit svou milovanou postýlku!

Houbičkymilující narkomanka žijící v iluzorním světě a zamilovaná do sto či kolik let mrtvého německého šlechtice

21. listopadu 2012 v 18:55 Zápisky deníkovské
Ondra mě donutil k článku. Vlastně to bylo před tím, než mě nazval houbičkymilující narkomankou žijící v iluzorním světě a zamilovanou do sto či kolik let mrtvého německého šlechtice, takže nevím, proč ten článek vůbec píšu. Ale znáte mě, já jsem taková hodná milá duše... Tak snad abych začala včerejškem.

Po ranním vybelhání se z postele jsem konstatovala, že je čas se do ní opět vrátit. Mé přání však nebylo vyslyšeno a já jsem se musela vydat na desetiminutovou pěší cestu do školy.

Následovala matika, ze které jsme psali na výroky, aniž bych o tom věděla, překvapivě. Po ní jsme byli mučeni angličtinou a pak se dostavil učitel výtvarky s tím, že bychom mohli zkusit přenést op artový návrh na obrovský papír.

R.I.P.

21. listopadu 2012 v 17:37 S fot'ákem v ruce
Zítra to bude týden, co už mezi námi není to moje milé stvořeníčko, morčecí slečna Zoruška. Ty nejkrásnější fotky, na kterých pózovala, sice v tomto počítači nemám, ale zveřejňuju aspoň tu, kdy zrovna přebíhala po klavíře.

Zdenál, Pavel, Tobík a Roman

19. listopadu 2012 v 17:29 Mozaiky myšlenek
Po návratu ze školy jsem na Novinkách.cz objevila článek, který pojednával o nejčastěji dávaných jménech v minulém roce. Tak jsem se nějak dostala k přemýšlení nad tím, jak bych v dnešní době své potencionální dítě pojmenovala.

Z vítězného žebříčku bych si asi nevybrala. Uznávám, že Eliška i Tereza jsou jména, která se mi kdysi líbila, ale nechci, aby mé dítě zažívalo totéž co já se jménem Kateřina - někdo zavolá a dalším pět holek se otočí. No a k dalším jménům mám jakýsi odpor. Natálek, Adélek, Lucinek, Veroniček, Adélek i Karolínek mi přijde všude mnoho a nikdy jsem si mezi nimi nenašla nějakou, která by mě donutila změnit názor na tyto mé jmenové neoblíbence.

Tímto se hluboce omlouvám všem zmíněného jména, hlavně skvělé autorce Verči i Ondrovi, jehož sestřička Anička mi ve snu ukradla to nádherné malé modrooké dítě. Snad mi to odpustíte. A všechny Nikoly, Denisy, Laury, Dominiky, Evy, Magdy, Šárky, Eleny, Sabiny, Adriany a Moniky taktéž.

Primus, Helena, Paris, Ménelaos, Achiles, Agamemnon, Patrokles a Hektor?!

18. listopadu 2012 v 21:57 Zápisky deníkovské
S tím (ne)učením se už to vážně přeháním. Ale když mi se tak nechce! V pátek mi na mobilu zvonila upomínka: test z češtiny. Osm A4 popsaných textem o antické literatuře, konkrétněji té řecké. Samozřejmě jsem tuhle nelibou činnost přehodila na sobotu, pak na neděli ráno. Jenže ráno jsem spala, další náhradní termín jsem opět nevyužila a nakonec jsem skončila u faktu, že se to do sebe budu snažit nadrtit večer při cestě na internát.

Nestalo se. Prvně má ruka čirou náhodou vylovila místo sešitu notebook a já jsem si četla. Pak jsem notebooček sklopila a nemilosrdně ho ovrátila zpět do tašky. Místo něj jsem vytáhla sešit, otevřela jej, žalostně zaúpěla a vrhla se na studování.

Jak jsem byla imatrikulována

15. listopadu 2012 v 18:41 Zápisky deníkovské
Dnešním dnem mi prvně přišlo, že se naše třída semkla. Ale mrzí mě, že strachem. Měli jsme totiž imatrikulaci. Už včera se nám do hodiny vřítil učitel a připomněl nám, at' nezapomeneme, že máme kvůli této slavnostní chvíli přehozený tělocvik na první hodinu. Zatímco jsme se zděsili ani ne tak z ranního výšlapu kopce na halu, kde cvičíme, jako spíše toho, co pak bude následovat, učitelka se nás pak snažila utěšit tím, že to je zábavné a určitě to žádný trapas nebude, a at' se na to nijak nechystáme a přijdeme jako vždycky. Učitel vzápětí dodal: "Holky, ale vemte si něco vyzívavého." Vzápětí se rozloučil slovy: "Však víte co? Ještě máme zeměpis, tak pokecáme." A odešel.