Zlá roba, absence prohlídky a nepochopitelné chování jedinců z okolí

29. října 2012 v 15:22 |  Zápisky deníkovské
Začnu od pátku, kdy jsem se s Wolfy vydala do města. S menšími intervaly tam na mě čekalo několik překvapení - at' už příjemných, či nepříjemných. První z nich bylo, že jsem se rozhlédla a Wolfy nikde. Na druhý pokus jsem uviděla její bundu i šátek, jen - podle mého mínění - na jiné osobě. Je to neuvěřitelené, ale ona, která po mě při každém setkání vymáhá slib, at' už své vlasy nestrkám do ohně, zčernovlasatěla. ( Ano, debilnější slovo mě nenapadlo. )

Po přivítání se jsme se vydaly pryč. Bohužel směrem, kde se zrovna vyskytl jistý člověk. Nemohla jsem zareagovat nejnenápadněji, než že jsem sklopila oči a začala jsem zkoumat velice zajímavý chodník. Wolfy mi ale decentně připomněla, že má teorie Nevidím já jeho - nevidí on mě! je v praxi nepoužitelná. Mé oči tak byly odloučeny od země a dívaly se na osobu před námi, kterak si vykračovala či spíše vykračoval a otočil se na mě s úsměvem i s milým pozdravem.


Neveřícně a vyděšeně jsem se zamračeným pohledem žbleptla ahoj a byla jsem ráda, že se Wolfy ujala slov a začala si stěžovat, že v té zimě čekala nejmíň deset minut. Přestože jsem tuto poznámku okomentovala, nejsem si jistá, jestli ten rozhovor můj oblíbenec náhodou nevztáhl na sebe. I když je to nepravděpodobné vzhledem k tomu, že si za čtvrt roku nevšimnul, že mé vyhýbání se mu asi má nějaký důvod a že mi třeba něčím ublížil.

Pak jsme s Wolfy vkročily do zámku, který jsme si pro jistotu obešly, a vydaly jsme se do informačního centra. Rozhovor s ženskou tam pracující byl rychlý, stručný a nehorázně mě naštval.

Já ( bez tónu naznačujícího touhu po vraždění ):
"Prosím, bude letos noční prohlídka?"
Ženská ( zvedne oči od počítače, sklopí je a milostivě odpoví ):
"Ne!"
Já (naštvaně, protože má půlroční naděje byla v háji ):
"Proč, jestli se můžu zeptat?"
Ženská ( nevěřícně a už ne taky zrovna mile ):
"Cože?!"
Já ( velice trpělivě ):
"Jestli se můžu zeptat, proč?!"
Ženská ( snaží se zakrýt chut' lámat mé tělo a vysvětluje ):
"Nejsou peníze. Ta vystoupení v každé místnosti se MU-SÍ ZA-PLA-TIT!!!"

Tak to by mě vážně nenapadlo. Jen mě mrzelo a mrzí, že jediné slovo rozhoduje o tom, že mé naděje skončily v háji. Celý včerejšek - den, kdy se pak prohlídka měla konat - jsem pak měla pocit, že mám být někde jinde a s někým jiným.


Prostě jsem byla bez sápání po Wolfy, bez společných záchvatů smíchů, bez řečí o "vypůjčení" cylindru ze začátku 19. století, bez červeného koberce, bez na podpatcích se zabíjející Modré paní, bez pohledu na průvodcovy boty s mašličkou, bez úžasných komentářů a bez dalších skvělých zážitků. McFňuk! A to ani nemluvím o těch lidech, z nichž jsem jednoho včera zastihla zoufale řvoucího na nádvoří: "Už mě to sere!"

Z této nálady jsem se dostávala hlavně při cestě na internát. Tentokrát se mnou jel další řidič, který si vzpomněl, že už jsme spolu už jednu jízdu absolvovali.

On: "Vy tam chodíte do školy?"
Já: "Jo."
On: "Do aké trídy?"
Já: "Do prváku."
On: "Tak ste to vy, já som si nebyl istý. A vy sa ani nepriznáte!"
Já: "Jsem nevěděla, že si mě pamatujete."
On: "Pamatuju. Len som si nebyl istý, ale poznal som vás!"
Já: "Co je na mě takového? I váš kolega jak jste ho zaučoval mě minule poznal."
On: "No eště aby ne, taká šikovná roba, to by bol chorý!"

On: "A vy máte nejakého chalána?"
Já: "Ne, se mnou by to nikdo nevydržel."
On: "To ste taká zlá?"
Já: "Strašně zlá!"
On: Ale ne. V každém z nás je něčo dobrého a ve vás taky. A hodně!"

Uznávám, že jízdy na internát mě docela baví. :D Mé ego stoupá a stoupá... :D
( Tak kdo z vás ho zase srazí, necitové? )


Po návratu na internát jsem sebou švihla na postel, chvíli jsem Kájovi odepisovala nesmysly a pak jsem usnula. Ráno mě ale čekat šok - nucené probuzení v 6.30! Tohle se mi vůbec nelíbí. Ale co mám dělat, když musím do školy. Ještě že jsme dneska měli jakžtakž předměty, jen ta obchodní korespondence aneb psaní všema deseti... Uááá!

A pak fyzika. Dvojnásobně jsem se přesvědčila o tom, jak je kruté pobývat ve třídě s dvaceti sedmi holkama. I když, někteří si to užívají. Jako třeba náš učitel. Nejprve se v hodině náhodou otevřely dveře a pak za nimi pomaličku prošel, zatímco se mé spolužačky začaly klátit na židle, usmívat se, natahovat ruce a pokřikovat , jak moc mu to sluší.

Chování mých spolužaček mě přinejmenším vyděsilo. Co to jako mělo být? Učitel se jen usmíval a pomalu kráčel od naší třídy s takovým tím pohledem aneb Já vím, jsem nejkrásnější, a já jsem zůstala zamračená hypnotizovat jeho postavu s tím, že dokud se bude chovat jako kretén, budu se k němu chovat taktéž, i kdyby to mělo trvat celé čtyři roky. Už ted' se s ním nebavím za zpochybnění mé milované grafologie.

No a pak učitelce nešel zapnout projektor a musela zavolat chlapa přes informatiku, který vše uvedl dopořádku. Když odešel, prohlásila fyzikářka: "Michal nám to tady spravil." Nadšenou třídou se hned rozneslo: "Tak Michal, jo?!"


P.S. Važte si dlouhých článků, bolí mě ruce.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 29. října 2012 v 17:27 | Reagovat

Vážím si dlouhého článku. Vidím, že zažíváš zajímavé věci...

2 Carl Levers Carl Levers | 31. října 2012 v 16:37 | Reagovat

Dobrá tedy. Vzhledem k tomu, že autorka zřejmě odmítá potěšit nás novým článkem, dokud se pod tímto neobjeví můj komentář, podlehnu tomuto psychologickému nátlaku, této bezzudné a opovážlivé stávce a napíšu alespoň pár slov.

Tak zaprvé: Ať si říkáš co chceš, nevěřím že s tebou nikdo nevydrží :-D Vždyť my, tví věrní čtenáři s tebou držíme již dlouhou dobu

A za druhé: Vyřiď svému egu, ať si dává pozor na hlavu. Stropy jsou nízko :-D

Srdečně se s vámi loučí
Carl Levers

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama