Záhadné zmizení princezniných papučí

1. října 2012 v 16:23 |  Zápisky deníkovské
Vzhledem k tomu, že nevím, kde a jak začít, začnu včerejškem. Dopoledne jsem byla s bratříčkem u mamky v práci, kde se právě konala výstava. Nejlepší bylo, když bráška mi neznámým způsobem přemluvil mamčiného kolegu a ten nás na plošině pro práce ve vzduchu vyzvedl do výšky několika metrů, což bylo drsné.

Naskytl se nám úžasný výhled na město a hlavně na zámek a jeho zahradu a já jsem litovala, že jsem neměla po ruce ani v ruce fot'ák. To však jen do doby, než si bráška uvědomil, že se bojí výšek. Pak už jsem se jen škodolibě smála a snažila se plošinu alespoň nerozhoupat, aby tam náhodou můj rodinný příslušník nezanechal snídani.

Po návratu domů jsem se snažila dát dohromady oběd - kuře a rýží. Uznávám, že se to dalo jíst, ale ten červenohnědý flek na levačce mě pálil ještě v noci. Rozpálená trouba je strašně zákeřné stvoření.


Po obědě jsem si sbalila věci na internát a pak jsme odcestovali k babičce. Strýc slavil narozeniny a já jsem schytala na klín svou osmiletou sestřenici, která se ode mě vzdalovala jen ve chvílích, kdy šla načepovat pivo. To je dneska mládež...

Po necelých dvou hodinách jsem konečně zvedla svou rodinu, aby mě odvezla na autobus, který mířil na internát. Nejenže jsme vyjeli pozdě, ale ještě se k nám přidal strýc a tak chudák mamka musela řídit a zároveň poslouchat rady dvou řidičů z povolání.

Nakonec jsem byla přivezena včas a mamka se mnou dokonce počkala na dálkové vozidlo, ve kterém mě dva řidiči odvezli pryč. Jako skoro vždy jsem si sedla dopředu a tak jsem celou cestu slyšela jejich úžasné debaty. Ty vlastně začaly, už když jsem nastoupila, předala mladému řidiči 48Kč a řekla cíl své cesty, název jednoho z měst na jihu Moravy. Řidič udiveně zvedl oči a nevěřicně se otázal: "Vám se chce čekat s náma tak dlouho ve Zlíně?" No tak co mi jiného zbývá, že?

Během hodinky a čtvrt jsem zaregistrovala mimo jiné i tyto rozhovory:

Řidič č.2 se ptá, jestli někdo jede do města, kam jsem mířila jen já.
Řidič č.1: "Jo, jednu princeznu jsem ted' bral."
...
Řidič č.1 komentuje účastníky jakéhosi koncertu: "Nakopat a zakopat."
...
Řidič č.2: "Na tom koncertě byly tak krásné holky."
Řidič č.1: "Však jedna je za tebou!"

To bylo tak milé, že jsem okamžitě zrudla. Díky za tu tmu, bez které by mi ani ona poklona vyseknuta nebyla.

Asi bych se mohla zmínit i o dnešku. Ráno jsem po vstupu do šatny zjistila, že mi někam zmizli botečky na přezutí. S jejich hledáním jsem se moc neobtěžovala, začal nový měsíc a to přece znamená, že kováři nemají praxi, ale školu, takže ted' se s nimi jako každý druhý měsíc musíme dělit o šatnu.

Nehorázně mě tohle chování čtvrt'áků vytočilo, ale řekla jsem si, že tento problém budu řešit až v tom případě, že se mé přezůvky nezjeví po konci vyučování, a tak jsem během dne mrzla jen v černých ponožkám, které se vlivem neuklizenosti země staly šedé. Ačkoli se to nezdá, ta země strašně chladila a... brrr! Navíc úžasně podklouzávala, takže do učebny, ve které jsme měli výtvarně-grafickou přípravu, jsem prakticky doklouzala.

Ta dvouhodinovka byla celkově divná. Zadáním bylo nakreslit vědeckou studii přírodniny a já jsem si vybrala mořskou hvězdici s jedním v půli ulomeným paprskem. Navzdory učitelovým povelům jsem používala gumu, točila jsem objektem a měnila jsem polohu hlavy, těla i lavice.

Učitel* pak na oplátku chodil ke mně, bral mi obrázek a komentoval: "Skoro dobré. Sice to máš trošku menší, než je ten objekt, podívej, ale jinak to máš přesné. Výborné. Tak jsem si to představoval. Tady je to trošku zbytečně tmavé, ale nevadí. Dokonalé. Tohle je studijní kresba. Takhle byste to měli mít všichni. Fajn." S tímhle mě donutil zpatlat ještě jednu hvězdici z jiného úhlu.

Pak si vedle mě klekl, zabral mou polovinu lavice a začal tužkou zasahovat do mého obrázku. Tohle nesnáším. Udělá to ještě jednou a kousnu ho, tak! Vždyt' to známkuje. To je stejné, jako by mi učitel dopisoval v testu pod otázky správné odpovědi. Nebo jako bych přišla k Moně Lise, řekla si: "Tohle se mi nelíbí, to zlepším!" a část obrazu, na který nemám právo ani šáhnout, zamalovala.

No a pak následovaly další tři hodiny a po nich jsem v šatně objevila své milované papučky, z čehož jsem měla ohromnou radost. Ale stejně bych chtěla vědět, kterémů z devatenáctiletých kovářů byla bota velikosti třicet sedm.

Tak pá! :-)



* Wolfy, je levák. Jak toho využiješ v praxi?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chii - chan Chii - chan | Web | 1. října 2012 v 16:53 | Reagovat

Určitě toho jednou využiju. Zjišťuju, že u nás je leváků víc než dost. Jeden učitel, druhá učitelka, třetí spolužačka, blablabla. :D

P.S.: Na co jsi chtěla vědět, jak se řekne německy malovat? :D

2 pavel pavel | Web | 2. října 2012 v 13:41 | Reagovat

Už to nebliká... dík. Jakou máš školu? Nějakou výtvarnou?

3 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 2. října 2012 v 20:00 | Reagovat

Jedno z měst na jihu Moravy, hmmm...a je tam i obor kovář, tak to mě napadají buď Luhačovice nebo Bzenec :-D

4 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 3. října 2012 v 18:01 | Reagovat

A to jsem střelila jen tak od boku :-) No, u mě to před čtyřmi lety byla jedna z možností, kam eventuálně jít. Nakonec to však bylo zavrhnuto. Ale jak tak zjišťuju, ať bych šla kamkoliv, vždycky bych tam potkala nějakou fajn osobu. Studuju na hotelovce, obor hotelnictví a turismus. Téma mé maturitní práce je Cestovní ruch v Norsku, Švédsku, Finsku a Dánsku. Kdyby však byla možnost vrátit se v čase, rozhodně bych takovou školu nevolila.

5 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 4. října 2012 v 22:14 | Reagovat

Byl to jeden z nápadů. Ale co přesně to bylo za obor, to nevím, ale bylo tam umělecké zaměření.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama