Únos kamarádky, vypůjčení lavečky, nejlepší Harpagon a noční minimaratonek

7. října 2012 v 0:05 |  Zápisky deníkovské
Psáno 6.října 2012

Po včerejším příjezdu domů jsem se tradičně vrhla do náruče všem členům rodiny, zlikvidovala jsem polovinu dostupných zásob jídla a pak jsem převážně hlasitě dávala najevo, jak se těším na večer.

Dlouho očekávaná doba konečně nastala a já jsem se s pomocí své Nokijky domluvila s Wolfy, že ji půjdu naproti, kdyby náhodou netrefila. Vydala jsem se tedy vstříc kamarádce, ale netušila jsem, že je to tak těžký úkol.

Nejprve jsem šla k autobusu na místo, kde obvykle zastavuje. Řidič byl ale očividně jiného názoru, protože místo přejel a pokračoval v jízdě. Tak jsem se rozhodla následovat trasu, kam popojel, a když řidič zpomalil a následně zastavil, zaujala jsem pozici před zadními dveřmi.


Za sklem se tam opírala Wolfy, která smíchy či naštváním nevydala ani hlásku, takže jsem se přesunula k řidiči, který se mezitím tázal neznámého cestujícího, jestli nastupuju nebo ne a jestli jedu nebo ne. Wolfy využila toho, že řidič čeká na můj nástup a zdrhla předními dveřmi s nejneuctivějším: "Děkuji!!!" jaké si jen dovedete představit.

Když drahá přítelkyně vyskočila z dopravního prostředku, který se ji před chvíli pokoušel unést, okamžitě jsem ji chytla a nepustila jsem ji dříve, než jsme byly u nás doma. Tam mi byla zkonfiskována postel a zabarikádována Wolfy. Ale když já ji přikrýt musela, vždyt' by mohla onemocnět! Tady vidíte, jaké jsem hodné dítě.

Potom jsem se šla pokusit uvařit dva čaje, následoval Wolfyin údiv nad tím, že jsem si do svého nápoje nalila sirup a pak už jen romantika ve dvou za světla svíčky, což myslím smrtelně vážně. Já mám totiž svíčky ráda, připomínají mi Vánoce.

Pak se dostavila mamka a tříčlenná dámská výprava se naložila do auta (nikoli do lihu) a vyjela směr zámek, respektive zámecká zahrada. Před ní jsme si zakoupily vstupenky a pak už nám nebránilo nic v tom, vejít dovnitř a čekat na začátek divadelního představení.

Hry pod širým nebem miluju, bohužel mají jednu nevýhodu - vždycky se dostaví více diváků, než je přichystáno židlí. Tento problém si pamatuju už z loňského roku, ale pořadatelé očividně nemají mou pamět'.

Přesto se stala jedna úžasná věc - lidé před námi vtrhli do zámku s cílem vydobít si nějakou židli a já s Wolfy - obě zahalené do deky - jsme je ochotně doprovázely. Za chviličku už jsme se s lavičkou původně sídlící na nádvoří táhly do zahrady.

Nejlepší byly naše komentáře na všudepřítomné kamery, ve kterých se jistě zrcadlil náš obličej i nábytek, který nás od sebe odděloval: "Tak lavečku ze zámku jsme ještě nikdy nekradly." "Pamatuj si dnešní datum, to je premiéra!" Těsně po zmizení ze záběru kamer se za námi přiřítil nějaký chlap, který nám ochotně pomohl dokonat stěhování nábytku.

Na lavečku jsme se pak uvelebily s mamkou všechny tři, ale Wolfy nás kvůli (ne)vidění opustila a zabrala si židli, kterou někdo přivezl.

Představení začalo a já jsem nebyla schopna se zorientovat ve jménech, příbuzenských vztazích ani hercích, proto jsem se zaměřila jen na jednoho - nejdokonalejšího herce v dávné roli Harpagona, který se už bohužel v tomto divadle nějakou dobu nehraje.

( Tento herec za mnou a Wolfy přišel, když jsme kradly lavečku, a nádherně se usmíval! )

Musím zmínit i druhého herce, kterému Wolfy minule řekla z očí do očí pár nepěkných věcí, které si o něm myslela. Od té doby vypadá úplně jinak. Skvěle! Tudíž Wolfy litovala, že ho kritizovala, a já jsem se těšila pocitu, že to u něj narozdíl od kolegyně rozlité nemám.

S tímto krásným pocitem jsem se o přestávce hrdě dívala zmíněnému herci rovnou do očí. To, že začal po pohledu na mě a Wolfy zkoumat zem, dávám za následek tomu, že na sobě neměl nic kromě dámského květovaného županu a kravaty.

( A do třetice - měl skvělou hereckou kolegyni. Já chci mít taky takovou úžasnou matikářku! )

Nutno podtknout, že po skončení hry s překvapivým závěrem jsme lavečku odnesly, čímž jsme prakticky donutily ostatní polorozprchlé unašeče, aby tu "svou" také vrátili na původní místo.

Potom jsem parodovala svůj sen - proběhnout se v noci zabalená do prostěradla po nádvoří. Tma byla, tak jsem se zahalila do deky, roztáhla jsem ruce a během po špičkách střevíčků jsem se vrhla vstříc druhé straně dřevěného mostu, co vlastně ani není most. Wolfy za mnou dělala to samé, mamka se smála a kastelán si dle mého tušení jistě běžel pro kameru, aby mu přibyla další videa do sekce s názvem oblíbené. Ten minimaratonek byl prostě dokonalý!


Dobrou noc. Pá!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | E-mail | Web | 10. října 2012 v 19:39 | Reagovat

Dobře jsem si početla. Slova hýbou, příklady táhnou. Takže s tou lavičkou a jejím navrácením jste daly dobrý impuls i ostatním...
Píšeš zábavně a máš fantastické názvy.
Jsem ráda, že jsi mi poslala tu novou adresu, určitě se sem budu vracet. ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama