Suvenýr z Říma, část 3.

28. října 2012 v 21:09 |  O(d) Vás
Užijte si třetí a zároveň závěrečnou část povídky Ondřeje Malíška - poslední Suvenýr z Říma.



Rameno mě šíleně bolelo, ale nějak jsem sebral síly k tomu, abych se zvedl.
Kolem mě nebylo vůbec nic. Jen nedozírná pustina, kam až jsem se podíval. Bylo šero, Slunce skoro nebylo vidět a na obloze visela temná mračna. A co bylo nejhorší, zem pálila. Opravdu strašně, jako když strčíte ruku do ohně. Já ale nemohl vstát. Vzduch byl studený. Spíš ledový, ale zem byla horká. Navíc jsem měl pocit, že na obzoru vidím bledou nazelenalou záři.


Radiace, napadlo mě. Určitě. Říkal jsem si: Carle Leversi, teď si vážně v pytli. Dostal ses do světa, kde nejspíš došlo k jaderné válce. Už jsi v podstatě mrtvý. Dávno jsi dostal smrtící dávku záření.
Zatímco jsem rozebíral tuhle myšlenku, začala mě šíleně bolet hlava. Udělalo se mi špatně a nakonec jsem se pozvracel. Přímo jsem cítil, jak mě opouští síly. Částečně za to určitě mohla ztráta krve, z rozstříleného ramene. Nakonec jsem sebou do těch zvratků plácnul a zůstal tam ležet. Říkal jsem si, že už je všechno zbytečné. Že umírám. Poslední co si pamatuju je to, že jsem kolem sebe najednou uviděl nepřirozené světlo. Takové měkké modré. A pak se přede mnou objevila jakási postava. Víc si nepamatuju.

Jenže jsem neumřel. I když jsem si tak dlouho připadal. Popravdě jsem prožil klinickou smrt, několik dní byl v bezvědomí a potom další týden spal. Probíral jsem se velmi pomalu. Napřed jsem začal slyšet. I když jsem neslyšel prakticky nic. Jen občasné tiché kroky. Pak jsem se začal hýbat a pomalu se mi vracel i zrak. Zezačátku rozmazaný, ale pomalu se zlepšující.
Po době, kterou jsem tehdy nedokázal odhadnout, jsem konečně viděl normálně, vzpomněl si na všechno co jsem prožil a konečně se cítil být v pořádku. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe a zjistil, že jsem v místnosti bez oken o velikosti slušné ložnice. Jediným vybavením celého pokoje byla moje postel a jakýsi noční stolek vedle mě. Oboje vypadalo, že je z téhož materiálu, jako okolní stěny. Neviděl jsem, žádná okna, ani zdroje světla, ale přesto tam nebyla tma. Vypadalo to, jakoby svítily samy stěny. Takovým bledým bílým světlem, které bylo tak akorát, aby člověk viděl a nebylo ani nepříjemné, ani moc slabé.
Taky jsem zjistil, kdo vydával ony zvuky. Bylo to několik mladých dívek, které vždycky přinesly tác s jídlem. Nic neříkaly a vždycky zase hned odešly. Později jsem se dozvěděl, že to byli jen roboti, ale to jsem tehdy nemohl tušit. Vypadali totiž úplně jako živí. Starali se o mě dobře, to jo. Jídla bylo vždy tak akorát, ani málo, ani moc. Většinou ovoce a něco co vypadalo na zeleninový salát s kousky masa. K pití jsem dostával cosi, co připomínalo hodně slabé víno, nebo spíš jen hroznovou šťávu, ale špatné to nebylo.
Na stolku vedle postele byly položené mé věci a tak jsem konečně mohl zjistit kolik je hodin a kolikátého je. Ležel a zotavoval jsem se ještě dva dny, protože jsem rychle zjistil, že nejsem tak silný, jak jsem si myslel, ale rychle jsem sílil a brzy jsem už mohl normálně chodit, ale z pokoje mi vyjít nedovolili. Nebo přesněji řečeno, ani se mnou nemluvili. Ti roboti mi zřejmě nerozuměli ani slovo a nikdo jiný za mnou nepřišel.

Po několika dnech jsem se zotavil natolik, abych dokázal poměrně běžně chodit i běhat, i když jsem se ještě pořád musel hlídat, abych se nepřetěžoval. Roboti moje zlepšení nejspíš zaregistrovali, protože následující den za mnou konečně přišel člověk.
Byl o dost starší než já, oblečený do bílé tuniky s jakýmsi odznakem na rameni. Sotva vešel, zvedl jsem se, protože mi bylo jasné, že tohle robot nebude. Muž přišel k mojí posteli a
natáhl ke mně ruku. Potřásli jsme si rukama a k mému překvapení se vedle postele vysunul z podlahy bílý kvádr, na který si příchozí sedl.
"Jsem rád, že už je vám lépe" řekl dokonalou angličtinou "Dělal jste nám trochu starosti. Šrapnely z ramene jsme vám vyndaly snadno, ale nemoc z ozáření se léčí mnohem hůř. Jmenuji se Hektedéros a jsem zmocněnec úřadu pro transdimensionální cestování." představil se.
"Carl Levers" odpověděl jsem "A děkuji vám, asi jste mi zachránili život. Ať už jste kdokoli"
"Není zač, nejste první, komu jsme takto pomohli. Ale já jsem tu teď kvůli něčemu jinému. Potřebujeme, abyste nám řekl, co se vám stalo"
"No tedy…vlastně ani přesně nevím. Jsem vědec a mé nejnovější výzkumy naznačovaly možnost praktického cestování časem" začal jsem vyprávět. Hektedéros jen přikyvoval hlavou "měl jsem v plánu provést experiment, ale něco se muselo pokazit. Došlo k výbuchu. Obrovské explozi a pak jsem se objevil v nějakém…paralelním vesmíru. Aspoň myslím." tázavě jsem se na svého společníka podíval.
"Nejsem vědec, abych vám přesně vysvětlil, co se s vámi stalo, ale vůbec nejste první. Nám se to taky stalo, ale už je to několik staletí."
"Několik staletí? Kdo vlastně jste?" chtěl jsem vědět
"Neznám vaše dějiny, abych vám to mohl říct přesně, ale podle vašich dokladů a jazyka bych řekl, že k oddělení došlo někde v období, kterému říkáte antika. Znáte starověké Řecko?" zeptal se věcně
No, potom už to šlo ráz na ráz. Hektedéros mě navštívil ještě několikrát a všechno mi vysvětlil. Nakonec mě odvedl kamsi, kde mi dal spoustu takových chytrých věciček. Víte oni byli hodně daleko před námi, pár tisíc let, řekl bych.
Od té doby cestuju napříč světy. Navštívil jsem jich už dobrých dvě stě. Všechny možné, jaké si umíte i neumíte představit. Jsem jeden ze "skokanů" jak nám říká Hektedéros, ale já nikdy na žádného jiného nenarazil, takže nevím. Tím vlastně celý můj příběh končí. Omlouvám se, byl trochu delší, než jsem předpokládal. Doufám, že se nazlobíte.


Carl Levers ukončil své vyprávění a já zůstal sedět s otevřenými ústy. Obrátil do sebe zbytek obsahu skleničky, kterou držel v ruce a zkoumavě se na mě podíval
"Nevěříte mi, co?" řekl
"Ale ano věřím vám." prohlásil jsem. Cvokům se prý nemá odporovat.
"Ne nevěříte. Vidím to na vás, to se člověk s mými zkušenostmi naučí poznávat."
"No bylo to zajímavé, ale já teda znám i daleko jednodušší vysvětlení tady…eee…tady tohohle" zasmál jsem se "Ale děkuji za pití"
"Myslím, že vím co máte na mysli, ale řekl bych, že to je skoro stejně nepravděpodobné. Nepracujete náhodou, v podobném oboru, jako já?"
"Ne, to opravdu ne. Jsem úředník, ale nezapírám, že věda mě zajímá, to jo." odpověděl jsem. V tu chvíli cosi v Leversově kapse zapípalo. Vytáhl něco, co jsem považoval za mobil, podíval se na display a párkrát do něho ťukl. Pak dopil zbytek pití a přivolal servírku. Seděli jsme totiž v takovém malém podniku, kde prakticky nikdo nebyl a kde byl poměrně klid. Popravdě, Leversův příběh by v plnějším lokále nejspíš vzbuzoval dojem, že je blázen, nebo filmař.
Dopil jsem i já a Levers zaplatil, pak se zvedl, rozloučil se a než odešel ještě řekl: "Jsem rád, že jsem si s vámi popovídal, pane. Jsem rád, že jsem to někomu mohl říct. I když mi nevěříte ani slovo." A pak odešel.
Chvíli jsem ještě poseděl, ale když jsem se chystal odejít, vrátila se servírka, které Levers platil naše pití.
"Váš…bratr, už odešel? Promiňte, ale asi za něj budete muset zaplatit" s tím mi podávala bankovku. Musela to být ta Leversova. Vzal jsem si ji a podíval se na ni. Byla na ni čísi tvář, která mi nic neříkala. Podle koruny, nejspíš nějaký král. Za ní pak silueta jakéhosi města s mrakodrapy. V rohu byl nápis:

KONSTANTINUS MCIV. - IMPERATOR ROMANUM
Rychle jsem zaplatil a vyběhl ven. Levers byl na konci ulice, asi musel dost spěchat, a zrovna zahýbal do jedné boční uličky. Vyběhl jsem za ním. Zahnul jsem a ještě chvíli jsem ho pronásledoval, než se zastavil v takové zapadlé špinavé uličce, kde nebyla ani noha. Byla to slepá ulice uzavřená cihlovou zdí nějakého domu.
Tam se na mě otočil, nejspíš věděl, že ho sleduju, a klidně řekl "Copak, potřebujete ještě něco?"
"Ta bankovka, kterou jste platil…." řekl jsem jen
"Promiňte, asi jsem šáhnul po špatné" odpověděl, vytáhl dolarovou a podal mi ji "tuhle si klidně můžete nechat, mám jich hodně" dodal, když jsem mu chtěl vrátit tu druhou "berte to jako takový malý suvenýr z Římské říše. No…" podíval se na hodinky "…už se moc dlouho neuvidíme, takže sbohem. A mějte se dobře." dokončil a zmizel.
Prostě zmizel. Jako ten starý trik s kamerou, kdy ji vypnete, herec odejde a pak ji zase zapnete. Zmizel bez jakýchkoli záblesků světla, bez kouře, bez nějakých šílených zvuků. Jediné co bylo slyšet, bylo hlasité lupnutí, jak se vzduch vevalil na místo, kde ještě před chvílí byl Carl Levers. Zůstal jsem tam stát úplně sám a zíral na cihlovou zeď před sebou.
A tím už vlastně doopravdy končí příběh Carla Leverse, skokana a cestovatele mezi světy. Tu bankovku jsem si nechal. Ověřoval jsem si její pravost všemi možnými způsoby a můžu dodat pouze jednu věc.
Je pravá, jako že se Carl Levers jmenuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama