Suvenýr z Říma, část 2.

27. října 2012 v 23:28 |  O(d) Vás
Pokračování povídky Ondřeje Malíška zde:


Byl to pro mě pořádný šok. Znovu jsem se někam přenesl, ale kam to jsem nevěděl. Byl jsem zpátky ve svém světě? Nebo jsem byl v nějakém úplně jiném? Vypadalo to tu dost divně. Rostly tu opravdu zvláštní květiny. Některé by spíš pasovaly někam do džungle. A navíc celý les byl daleko hustší. Už to nebyl jen nějaký lesík za městem, ale opravdový les. Nebo spíš prales. Celé okolí vypadalo, jako by tu už staletí nikdo nebyl.
Trochu mi vrtalo hlavou, proč jsem při prvním přenosu cítil takový mráz, zatímco tentokrát jsem se prostě objevil někde jinde. Napadlo mě, jestli jsem náhodou nenavštívil na zlomek sekundy svět, kde Země vůbec neexistovala. Nepříjemná představa vznášet se bez skafandru volně ve vzduchoprázdnu, byť jen na kratičký okamžik.


S myšlenkou, že bych měl najít nějaké zdejší obyvatele, jsem vyrazil na jih. Nevím proč zrovna na jih, ale stejně jsem moc daleko nedošel. Obešel jsem zrovna nějaký velký vyvrácený kmen, když jsem se setkal s domorodcem.
Zůstal jsem stát jako opařený. Vůbec to nebyl člověk. Vlastně ani nevím, co to bylo, možná nějaký plaz. Shýbalo se to nad něčím na zemi, ale když jsem to uviděl a vyjekl, postavilo se to a podívalo na mě.
Bylo to o něco menší než já. Tělo to mělo zelené a pokryté šupinami. Koukalo to na mě dvěma velkýma černočernýma očima a přitom cosi vytahovalo z opasku drápatou prackou. Nemělo to žádné oblečení, jen ten opasek a jakýsi postroj, ve kterém to neslo spoustu různých věcí. Od hlavy k patě to mělo spoustu malých i větších trnů.
Měl jsem pocit, že každou chvilku začnu ječet a uteču pryč, ale ovládl jsem se. Ten tvor vytáhl jakési zařízení, namířil ho na mě a něco zmáčkl. Ozvalo se tiché cvaknutí. Asi si mě to fotilo. Mě mezitím napadlo, co by to mohlo být. Slyšel jste někdy o Chupacabře? Ne? No to je taková příšera co se občas objevuje na jihu, ve Střední Americe. Takový tamní yetti. Popis toho, co tam přede mnou stálo, by tomu dost dobře odpovídal.
Trochu mě to vyděsilo, protože jsem si vzpomněl, že Chupacabra znamená "vysávač koz" a že ten tvor se proslavil hlavně vyvražďováním stád a vysáváním krve dobytka. Trochu jsem si svého společníka prohlédl. Skutečně měl v místech, kde by člověk čekal ústa něco, co připomínalo dlouhý tenký zobák, nebo sosák.
To mě vystrašilo ještě víc, chtěl jsem pomalu odcouvat a zmizet v lese, ale už jsem to nestihl. Hlava se mi začala šíleně motat. Dostal jsem závrať a už potřetí všechno kolem mě zmizelo.

Pomalu jsem se zvedl. Po dopadu na tvrdý beton mě všechno bolelo. Rozhlédl jsem se kolem. Byl jsem v jakémsi sklepě, kam jsem propadl rozpadlou starou podlahou. Nade mnou byla díra a popadané ztrouchnivělé dřevěné trámy. Začalo mi docházet,že z nějakého důvodu jsem se znovu přenesl bůhví kam. Kdoví do jakého světa jsem se dostal tentokrát. Ten výbuch v laboratoři musel nějakým způsobem vytvořit nestabilitu v časoprostoru, díky které se náhodně přenáším z jednoho paralelního vesmíru do druhého. To mi přišlo jako nejrozumnější vysvětlení.
Přešel jsem k jednomu spadlému trámu a vyzkoušel, jestli se pod mojí vahou nezlomí. Vydržel a tak jsem po něm vyšplhal ze sklepa dírou v podlaze nahoru. Nahoře to nevypadalo o moc lépe. Rozbitá skla v oknech, zničené dveře, rozbitý nábytek ve stěnách byly stopy po kulkách. Prošel jsem tím, co bylo původně obyvák a vešel jsem do malé ložnice. Dveře byly vyražené a nejspíš původně i zabarikádované. Za hromadou nábytku za dveřmi ležela na zemi mrtvola.
Jakýsi chlap ve špinavém oblečení, se samopalem v ruce a rozstříleným hrudníkem. Kolem něho byla kaluž krve. Z toho pohledu se mi udělalo špatně a málem jsem se pozvracel, ale nějak jsem to zvládl. I když mi to dalo trochu práce. Zrovna jsem chtěl prohledat kuchyni, když jsem z venku uslyšel hlasy. Někdo tam byl. Nerozuměl jsem, co říkali, ale vzpomněl jsem si na mrtvolu a napadlo mě, že bych si měl dávat pozor. Pomalu jsem se připlížil k oknu a podíval se co se děje venku. Ke svému překvapní jsem však zůstal stát s hlavní samopalu mířící na moji hlavu. Ten chlap na mě cosi křičel, ale nerozuměl jsem mu ani slovo. Ozvala se rána, jak kdosi vyrazil dveře a za chvíli jsem už na mě nemířil jeden samopal, ale tři.
Zvedl jsem ruce nad hlavu a zůstal stát. Jeden z ozbrojenců na mě cosi zakřičel a vypadal, že už ho štve, že neodpovídám, ale já mu nerozuměl ani slovo. Mluvil nejspíš německy.
"Nerozumím vám. Nerozumím ani slovo!" zakřičel jsem anglicky a to na ně zapůsobil. Zůstali stát stejně strnule jako já. Po chvíli se ten co na mě prve křičel, zeptal
"Ty mluvíš anglicky?"
"Ano, mluvím." řekl jsem
"Odkud seš a co tu děláš?" vyštěkl na mě. Nevěděl jsem co říct, tihle by mi asi neuvěřili, že jsem z jiného vesmíru a tak jsem nakonec řekl "Jsem z daleka."
"Jo? A co teda…" Nedopověděl. Jeden z ostatních chlapů se k němu otočil a něco mu tiše řekl. Německy, takže jsem nerozuměl ani slovo. Jediné co jsem pochytil, bylo 'es-es'.
SS? Že by tihle chlapíci byli nějací esesmani? Nevypadali na to. Došlo mi, že jsem tam, kde bych rozhodně být nechtěl. Nejspíš ve světě, kde Hitler vyhrál válku. Že by to byli nějací odbojáři? Hnutí odporu? To už k jejich otrhanému vzhledu sedělo líp. Naštěstí jsem dostal spásný nápad.
"Pronásledoval mě oddíl esesáků" začal jsem "a tady ten chlapík" naznačil jsem směrem, kde ležela ona mrtvola "mi nabídl, že mě tady schová. Ale ráno mě tady vyčmuchali. Chtěl jsem utéct, ale on že to vyřídí sám. Chtěl jsem mu nějak pomoct, ale nakonec mě přesvědčil, abych se schoval do sklepa. Slyšel jsem střelbu a bylo mi jasné, že už mu moc nepomůžu, když jsem vylezl, už byl mrtvý. A pak jste přišli vy." ukončil jsem. Věděl jsem že riskuju. A hodně. Vůbec jsem neměl tušení, jestli by ten chlap co tam ležel, se samopalem v ruce u sebe nechal uprchlíka. Jestli to náhodou nebyl sám nějaký Němec, kterého nezabyli tihle povstalci, či co to bylo zač. Ale doufal jsem, že mi to vyjde.
Po chvíli jeden z nich, ten který se mnou předtím mluvil a který byl nejspíš jejich velitel, pomalu sklopil zbraň a zkoumavě se na mě podíval a řekl.
"Jo, to je starýmu Wetstonovi podobný. Samaritán jeden bláznivý." měl jsem víc štěstí než rozumu. "Jak se menuješ, kámo?" zeptal se mě
"Carl. Carl Levers." odpověděl jsem popravdě
" Asi budeš muset jít s náma. Už jsme dávno chtěli být odtud, ale pak jsme slyšeli tebe. Teď si musíme trochu pohnout. Nácci tady všude okolo hlídkujou a nebude to snadný."
"To mě jen tak vezmete s sebou?" zeptal jsem se a dal ruce, které jsem měl celou dobu nad hlavou, dolů
"Wetstonovi věřím a esesák nebudeš. Nevypadáš na to a na to mám já čuch, nemáš u sebe žádnou zbraň, ani sledovací zařízení. Ani vysílačku, prostě nic. Už jsme si tě zkontrolovali. Nakonec, zastřelit tě můžem kdykoli. Tak deme, nebo nás tady ještě najdou a
zařvem tady všichni" ukončil velitel. Nějak jsem nevěděl jak si mě mohli zkontrolovat, ale raději bych šel s nimi, než s nějakým oddílem nacistů.
Vyšli jsme z domu a rychle zmizeli v blízkém hájku. Pak jsme se dobrou půlhodinu všelijak plížili. Několikrát jsme museli zůstat nehybně ležet, než kolem nás přešel oddíl, který jsem ani pořádně neviděl. Netrvalo to dlouho a brzy jsme se přiblížili k nějakému městu. Silueta mi byla jaksi povědomá. Přemýšlel jsem, kde jsem to už jenom viděl.
A pak jsem si vzpomněl. Byl to New York. Nepoznal jsem své rodné město, protože vypadalo úplně jinak, než když jsem ho opustil. Nebyly tu skoro žádné mrakodrapy. Kromě Empire State Building, která byla celá ohořelá, s rozbitými okny a ověšená prapory s hákovým křížem.
Všechny ostatní budovy byly buď v troskách, nebo podobně ohořelé. Několik jich ještě hořelo. Z mrakodrapů zůstaly jen zčernalé pahýly a zbytky kovových konstrukcí. Tady se musela odehrát nějaká strašná bitva. Na okraji města ležela převrácená cedule se stopami po střelbě. Byl na ní německý nápis: Vítejte v Nových Brémách…
Zmizeli jsme mezi domy. Běželi jsme zahradami, kde byly krátery po výbuších a sem tam nějaká mrtvola. Schovávali jsme se v troskách domů. Chtěl jsem se zeptat na spoustu věcí, ale nebyl na to čas. Navíc jsem si musel vymyslet takové otázky, abych tím nevzbudil pozornost.
Přeběhly jsme tak asi dva bloky, když nás velitel zastavil. Zalehli jsme za rozbořenou zeď. Měl jsem štěstí, vybrali jsme si místo, kde jsem mohl malou skulinou sledovat, co se děje na cestě. Chvíli bylo ticho a pak se mi v zorném poli objevil oddíl německých vojáků. Na sobě měli černé uniformy bez jakýchkoli insignií. Na hlavě přilbu a na obličeji něco co vypadalo jako stará plynová maska. Nejspíš to mělo mít děsivý účinek na nepřítele. Na mě aspoň mělo, vypadali v tom jako smrtky.
Nesli zbraně připomínající veliké škatule a na zádech batohy. Přes onu plynovou masku na obličeji se jim táhl bíle vyvedený znak dvou runových S. Esesáci.
Přešel kolem nás jeden, druhý a pak jsem uslyšel opravdu podivný zvuk. Něco co znělo jako Buch-SSSSSssssssssss-Buch-SSSSSssssssssss-Buch-SSSSSssssssssss.
A potom jsem to i uviděl. Velikánskou mašinu, tak tři čtyři metry vysokou, připomínající velikou bednu na dvou nohách, která byla ověšená zbraněmi všeho druhu. Každé to Buch se ozvalo, když noha stroje dopadla na zem a to SSSSSssssssssss, když se zvedala. Celé to bylo černé stejně jako uniformy esesáků, kteří šli kolem tak, aby se tomu nepletli do cesty.
Celý průvod už byl skoro za námi, když se ozvalo tiché bouchnutí. Jednomu z povstalců vyklouzl samopal z ruky a pažba bouchla do země. Nevím, jak to mohli slyšet, ale všichni Němci se jako jeden muž otočili naším směrem. Dva se jediným skokem dostali přes zeď, za kterou jsme se schovávali, už ale nestihli nic udělat, protože je krátká dávka ze samopalu poslala k zemi. Byli jsme prozrazeni.
Dva rebelové se zvedli a bez míření začali pálit přes zídku na Němce. Neměl jsem ponětí, jestli nějaké trefili, ale jeden z nich spadl na zem hned vedle mě s dírou v hlavě. Nade mnou se ozývala ohlušující střelba a já si všiml, že velitel právě vytáhl jakousi velkou trubici. Položil si ji na rameno, vyklonil se přes zídku a stiskl spoušť. Z ústí trubice vylétla raketa a zamířila si to přímo k Němcům. Ozval se výbuch, střelba a velitel se skácel k zemi. Jeho obličej se proměnil v krvavý hadr.
Risknul jsem rychlý pohled přes zídku. Velký robot právě padal. Raketa zasáhla jeho levou nohu, která se rozletěla všemi směry. A já se kácel taky. Protože ve chvíli, kdy jsem vystrčil hlavu, rozstříleli esesáci zeď přede mnou na hromadu sutin. Dostal jsem zásah do ramene. Síla zásahu mě vyhodila do boku a já efektním obloukem kolem své osy spadl na zem.
Střelba utichla a nácci se nejspíš vydali, podívat co se se mnou stalo. Už mě ale nenašli. Dostal jsem sice zásah, ale jak jsem padal, šíleně se mi zatočila hlava. Dostavil se pocit pohybu všemi směry zaráz a já dopadl na vyprahlou kamenitou půdu, která mě pálila jako čert.

Pokračovat se bude opět zítra. :P
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 monde-de-la-sandra monde-de-la-sandra | Web | 27. října 2012 v 23:40 | Reagovat

Wooow, dalo to zabrat to celé přečíst! :O Krásné! .)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama