Suvenýr z Říma, část 1.

26. října 2012 v 19:15 |  O(d) Vás
Tímto Vám představuji svého kamaráda - Ondru skrývajícího se za jménem Carl Levers. Skrývající není to pravé slovo. "Kája" je totiž postava, kterou vymyslel, které vdechl život a nechává ji žít na klávesnici ve světě Wordu. A protože mám ráda Jeho povídky, které se mi občas vyžádaně ocitnou v e-mailové schránce, dnes jsem si od něj vyprosila svolení ke zveřejnění některého z Jeho textů a on mi poslal první povídku, kterou napsal. Seznamte se s Ondřejem Malíškem a se Suvenýrem z Říma.



SUVENÝR Z ŘÍMA

"Můj příběh začíná před několika lety. Tehdy jsem učil fyziku na universitě v New Yorku a zabýval se teoreticky cestováním v čase. Nebudu vás obtěžovat složitými technickými detaily, myslím že bohatě postačí říct, že jednoho dne jsem se dostal velice blízko k vyřešení mnoha praktických problémů a nakonec jsem díky pomoci od několika kolegů úspěšně sestrojil stroj, o kterém jsem byl přesvědčen, že mi umožní cestování v čase.
Všechny mé výpočty tomu nasvědčovaly a pokusy, které jsem provedl s posíláním předmětů a později i zvířat do blízké budoucnosti byly velice přesvědčivé. Chápu, že mi možná úplně nevěříte. Nejspíš vám to připadá jako úplný nesmysl, ale věřte, že se mi to opravdu povedlo. Tedy aspoň myslím. Poslední dobou už si tím nejsem tak jistý.


Ale doopravdy to nebylo vůbec nic proti tomu, co se mi ten den stalo. Nakonec, po všech těch testech a výpočtech jsem se rozhodl provést pokus sám na sobě. Chtěl jsem se přesunout čtyři dny do budoucnosti, pozdravit svoje budoucí já a pak zpět do chvíle, kdy jsem celý pokus začal.
Dodnes přesně nevím, co se porouchalo. Zezačátku šlo všechno dobře. Nebyly žádné problémy, ale nakonec se cosi ve stroji pokazilo. Došlo k výbuchu. Obrovské explozi. A to zrovna uprostřed přenosu. Zničilo to stroj a nejspíš i mou laboratoř, to nevím, ale mně se nic nestalo, protože jsem už byl napůl mimo časoprostor.
Nevím, jak bych měl popsat, co se potom stalo. Napřed se mi šíleně zamotala hlava, pak jsem ucítil, jako bych se pohyboval všemi existujícími směry zároveň. Včetně toho dovnitř.
Najednou jako by mi omrzly ruce i nohy. Cítil jsem se jako nahý na Sibiři. Celé tělo mě šíleně bolelo, jako by se mělo rozletět na kusy. Nic jsem neviděl, ani jsem nemohl otevřít oči. Lapal jsem po dechu a nemohl jsem dýchat, jako by kolem vůbec nebyl vzduch. Trvalo to jen zlomek vteřiny a stejně rychle, jako to přišlo to i odešlo. Znovu se mi šíleně zamotala hlava a opět se dostavil ten podivný pocit pohybu.
A pak jsem přistál obličejem na lesní půdě. Cosi mě šlehlo přes obličej a zaryl jsem nosem v jehličí. Byl jsem promrzlý na kost a nemohl jsem popadnout dech. Pomalu jsem se zvedl na nohy a rozhlédl se kolem. Zavrávoral jsem, ale pomalu se mi vracel cit do promrzlých končetin a tak jsem udržel rovnováhu.
Rozhlédl jsem se kolem. Po New Yorku nebylo ani stopy. Stál jsem uprostřed řídkého lesa v jakémsi křoví, jehož větvičky mě zliskaly, když jsem se zde objevil. Otáčel jsem se kolem dokola a hledal nějaké stopy po civilizaci, ale nikde nic, jen les.

Okamžitě mi došlo, že někde došlo k chybě. Že jsem se neobjevil tam, kde jsem chtěl. A co víc, můj stroj času byl zničen. Moje první myšlenka byla, že výbuch mě vrhl daleko do budoucnosti, kdy už New York dávno neexistuje. Ta další byla, že je to přesně naopak. Že jsem v minulosti před příchodem Evropanů do Ameriky. Nebo možná ještě dál, ještě před příchodem prvních lidí.
Musel jsem ztratit nervy, protože si nepamatuju, co jsem celý ten den dělal. Mám za to, že jsem pobíhal bezhlavě po lese a snažil se najít nějakou stopu po lidech. Doopravdy ale nevím co se dělo.
První co si pamatuju je, že jsem se choulil pod jakýmsi stromem, zatímco kolem se stmívalo. Pamatuju si slabou záři na obzoru a pomalu nastupující tmu. Nad hlavou se mi rozsvěcovaly první hvězdy, ale bylo jich nějak málo.
Sledoval jsem oblohu dobře hodinu a až pak jsem si uvědomil, že to co jsem měl za poslední paprsky Slunce je tam pořád. Taková slabá záře, která vycházela zpoza stromů. Navíc určitě nebyla na západě. Dokonce ani na východě, ale na severu. Na chvíli mě to zmátlo. Říkal jsem si, co se mohlo stát, že Slunce zapadá na severu, ale nakonec zvítězil zdravý rozum a já vyšplhal na nejbližší strom, a že to za tmy nebylo nic snadného, a podíval se směrem, odkud ona záře přicházela.
Ke svému překvapení jsem zíral na světla velkoměsta. Rozpoznával jsem pohybující se světýlka aut, i žlutý svit pouličního osvětlení. Domy, několik málo mrakodrapů a napravo světla přístavu, odkud právě vyplouvala jakási loď a mířila na moře.
Přemýšlel jsem, jestli mě můj stroj jen nepřenesl v prostoru místo v čase, jestli se nedívám na New York, nebo na nějaké jiné město v mé době. Hned jsem si naplánoval, že tam musím co nejrychleji vyrazit a zjistit co je to za město, ale uprostřed noci se mi nechtělo bloumat lesem. Nakonec jsem si řekl, že půjdu zítra ráno.
Tak jsem napůl slezl, napůl spadl ze stromu, schoulil se pod ním a usnul.
Probudil jsem se ještě za tmy, ale první sluneční paprsky, které se brzy objevily na východě a doplnily tak bledý svit města na severu mi jasně dokázaly, že je opravdu ráno. Zvedl jsem se a vyrazil na cestu. Nějakou dobu jsem bloumal lesem a už jsem měl pocit, že jsem se ztratil, když jsem zakopl a skutálel se křovím do mělkého příkopu, který se táhl podél asfaltové silnice. Zaklel jsem, že jsem si jí nevšiml dřív a vyrazil po ní směrem, který jsem považoval za správný.

Byl už jasný den, když jsem začal míjet první domy. Scházel jsem po mírném kopci předměstím. Muselo být ještě dost brzo, protože jsem nikde neviděl ani živáčka. Jen jednou mě minulo auto, ale značku jsem nepoznal.
Jak jsem tak šel a prohlížel si okolní stavby, stále víc mi připadalo, jako by se architekti nechali inspirovat skandinávskou minulostí. Domy byly postaveny tak, že určité prvky přímo evokovali Vikingy, nebo nějaký jiný národ severní Evropy. A co víc, když jsem se zastavil před cedulí s názvem ulice, zjistil jsem, že není napsaná běžnou latinkou, ale něčím co nejvíc připomínalo její kombinaci s runami. Text jsem pomalu ani nemohl přečíst.
Zmateně jsem šel dál. Pomalu mě začalo míjet čím dál víc aut, ale jejich značky mi vůbec nic neříkaly. Taky kolem mě prošlo několik lidí. Byli oblečení úplně normálně, tak jako já, ale přesto si mě překvapeně prohlíželi a kroutili hlavou.
Teprve pak mi došlo, že jsem celou noc pobíhal lesem a ráno se ještě k tomu vyválel v blátě u cesty. Musel jsem vypadat jako bezdomovec. V roztrhané košili, zablácených kalhotách i botách a celý špinavý jsem skutečně působil skvěle.
Ale zpět k mému příběhu. S tím jak jsem se blížil do centra města, přibývalo lidí i aut. Překvapeně jsem hleděl na cedule na obchodech napsané onou runovou latinkou. Minula mě dvojice policistů v šedivých uniformách, s přilbami na hlavě, pistolemi u pasu a k mému překvapení i s malými sekyrkami, které se jim houpaly na druhé straně opasku.
Šel jsem pořád dál, nazdařbůh jsem zahýbal ulicemi a nakonec jsem došel na nábřeží, odkud byl výhled na přístav. Právě odtamtud vyplouvalo něco, co vypadalo na válečnou loď. Byla dlouhá, štíhlá a s podivně zvednutou přídí. Na první pohled připomínala hypermoderní pseudoverzi vikinského drakaru. Na zádi vlála žlutá vlajka s křížem, jaký je třeba na švédské vlajce, jenom červeným.
Začal jsem si říkat, že jsem se dostal do nějaké podivné budoucnosti, která je chorobně fascinována Vikingy a jejich kulturou. Pak mě něco napadlo. Pokud jsem skutečně v budoucnosti, možná bude někde v centru města nějaké museum, kde se dozvím, co se tu vlastně stalo. S novou nadějí jsem vyrazil znovu do ulic města.
Pokud jste někdy byli v Evropě, asi víte, jak vypadají tamní města. Spousta historických staveb hned vedle moderních domů. Sem tam nějaký mrakodrap, ale nic co by nějak výrazně poškodilo celkový dojem ze starobylých památek v centru. Přesně tak vypadalo i toto město. Jako by tu bylo už několik staletí. Byly tu stavby tak typicky vikinské, až jsem si říkal, jestli je náhodou Vikingové opravdu nestavěli. Ale asi by k tomu museli mít techniky, které nejspíš vůbec neměli.
Procházel jsem městem, kde už teď byl opravdu hustý provoz. Míjely mě davy lidí a silnice byly zaplněny auty. Snažil jsem se lidem vyhýbat, protože jsem už věděl, jak vypadám a nestál jsem o jejich pozornost.
Nevím, jak jsem tam dostal, ale nakonec jsem zabočil a vyšel na prostorném náměstí, lemovaném stavbami, které vypadaly, že by mohli být zapsané na seznamu UNESCO, jestli tady něco takového mají. Byla tu stromořadí a po autech nikde ani vidu. Lidí tu taky bylo poskrovnu, což mi dokonale vyhovovalo. Uprostřed náměstí stála socha v nadživotní velikosti, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Na druhé straně náměstí, jsem totiž zahlédl budovu, na které vlála ona žluto červená vlajka a na které byl kromě jiného textu i nápis MUSEUM.
Rychlou chůzí jsem přešel náměstí a vešel dovnitř. Vůbec mě nenapadlo, že jestli se tam platí vstupné, nebudu mít čím zaplatit. Měl jsem štěstí, protože po nějaké kase ani stopa. Jen jsem prošel krátkou chodbou a vešel do dalších dveří. Za nimi jsem potkal jakousi starší ženu, která se na mě zle podívala. Jen jsem se na ni usmál a podržel jí dveře.
Pak jsem se konečně otočil do místnosti. Nebyl tu nikdo, zřejmě ani v této době nikoho musea moc nezajímají. Uprostřed místnosti stály dvě sochy a mezi nimi mapa světa. Pomalu jsem k nim přistoupil a podíval se na popisky. Nápisům jsem vůbec nerozuměl, byly zapsány jakýmsi mě neznámým jazykem a v onom runovém písmu. Rozluštil jsem jen to, co jsem považoval za jména těch postav. Jeden se jmenoval Leif Eriksson a druhý Thorwald Eriksson.
Jen jsem pokrčil rameny, ta jména mi nic neříkala a tak jsem přešel k mapě mezi nimi. Byla to politická mapa, zachycující jak jsem doufal současnou situaci. Afrika vypadala pořád stejně, aspoň já jsem žádný rozdíl nezpozoroval. V Asii a v Evropě byly jen nepatrné rozdíly. Mongolsko a Severní Korea patřily k Číně a na Balkáně byla pořád zaznamenaná Jugoslávie. Ve střední Evropě byl jakýsi stát, který začínal Rakouskem a táhl se jako dlouhá zahnutá nudle daleko na východ k Ukrajině. Podle popisku to byl Tschechland.
Zato Ameriku jsem nepoznával. Z té severní zmizela Kanada i USA. Místo nich tu bylo asi patnáct menších států. Pozornost jsem věnoval jen třem z nich. Nejsevernější nesl název Helluland, na východě Kanady ležel Markland a okolí Velkých jezer a Východního pobřeží, až někam k Washingtonu, nebo Richmondu zabíral Vinland.
Celou Střední Ameriku obsahovalo cosi, co mělo něco společného s Aztéky. Západnímu pobřeží Jižní Ameriky zase nejspíš vládli Inkové, jak jsem odvodil z názvů. Nějak mi nešlo na mozek, jak mohlo dojít k tak obrovským kulturním i politickým změnám a tak jsem se pustil do zkoumání dalších exponátů v museu.
V první místnosti, do které jsem vstoupil, byly vystaveny samé vikinské předměty, zbraně, dokonce i maketa drakaru v životní velikosti. Moc pozornosti jsem tomu nevěnoval a hnal se do další místnosti, už když jsem vstoupil, došlo mi, jak strašně jsem se mýlil.

Všude tam stály stoly s miniaturními modely, které nejspíš zobrazovaly různé historické události. Překvapeně jsem chodil mezi nimi a sledoval příjezd prvních Vikingů do Severní Ameriky, bitvu u Hastingsu, kde byli Vikingové i přes všechno co jsem se kdy naučil ve škole zobrazení jako vítězové, pronikání vikinské kultury do Evropy, války ve středověku. Sledoval jsem modely lodí plných kolonistů ze Skandinávie, jak připlouvají do Ameriky, kde je vítají jejich bratři z první kolonie, která tu stála, sledoval jsem jejich boje s Indiány, porážku od Aztéků i od Inků. Tehdy mi to došlo.
Vůbec jsem se nepřesunul v čase. Exploze mě mrštila napříč časoprostorem do úplně jiného paralelního vesmíru, kde dějiny proběhly úplně jinak. Proto jsem se objevil uprostřed lesa, tam kde měl být New York, proto jsem nemohl poznat značky aut, nerozuměl místnímu jazyku, a proto mi ta loď kterou jsem viděl tak strašně připomínala drakar.
Byl jsem ve světě, kde dominovala kultura vikinská místo západoevropské.
Z musea jsem vyšel s hlavou plnou myšlenek na to, co bych teď měl dělat. Nebyla žádná naděje, že bych se nějak dostal zpátky. Budu se muset nějak naučit místní jazyk a najít pomoc. Určitě tu bude nějaký vědec, který pracuje ve stejném oboru jako já a došel k podobným výsledkům. Budu ho muset kontaktovat a dokázat mu, že jsem opravdu z jiného světa. Možná to bude pár let trvat a možná si tu budu muset najít práci, uvažoval jsem dál. Začít od znova, vydělat peníze, najít si nějaký byt. Možná se odtud nikdy nedostanu, vrtalo mi hlavou, možná už navždy zůstanu v tomhle světě.
Z té představy se mi šíleně zamotala hlava. Musel jsem se zastavit a opřít se o zeď. A pak to přišlo. Znovu se dostavil ten nepopsatelný pocit, jako když se pohybuju všemi směry naráz. Město, lidé i všechno ostatní zmizelo a já sebou znovu praštil na lesní půdu.

Pokračování příště. :P
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Carl Levers Carl Levers | 26. října 2012 v 19:27 | Reagovat

:-D Odhalen! Má identita je prozrazena!

Přesto musím opravit milou Kateřinu, která se dopustila několika chyb:

Žádného Carla LEWISE neznám ;-) A již dávno nežiji jen ve světě Wordu, ale stal jsem se svébytnou entitou, která si žije svůj vlastní život, nezávisle na mém "otci"

A můj příběh rozhodně není jeho první povídkou... :-D

Doufám, že máte rádi science-fiction, protože právě to tvoří z větší části Ondrovu tvorbu. A především doufám, že se vám dobrodružství, které jsem zažil (a možná ještě i zažiji) budou líbit.

Na vši kritiku a snad i případné pochvaly se těší
Carl Levers

2 Bony Bony | 26. října 2012 v 22:32 | Reagovat

Padám na kolena, poníženě se plazím a třesoucím hlasem naivně pokládám otázku: "Odpustíš mi?"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama