Jako na diskotéce...

23. října 2012 v 19:45 |  Zápisky deníkovské
Nechce se mi. Ale slíbila jsem si, že ten článek napíšu. Snad z toho chci udělat omluvu pro všechny, kterým jsem slíbila něco, co nevyšlo, nebo si ten den prostě chci zapamatovat. Asi obojí.

Ve čtvrtek ráno jsem se slavnostně vydala do školy, kde se mi především v zeměpise tak točila hlava, že jsem o přestávce přepadla učitele s otázkou, jestli bych se nemohla vrátit na internát. Laskavě svolil a dokonce mě svěřil do péče spolužačce Natce, která se tak s radostí vyhnula tělocviku.

Na internátě jsem sebou švihla na postel a zachumlala jsem se do deky. Usnula jsem a když mě pak po asi dvou hodinách opustil spánek, popadla jsem cestovní hippies tašku a skoro dvě hodiny jsem s ní ujížděla domů.


Tam jsem vrátila vše, co jsem snědla a vypila, a bylo mi neskutečně dobře. Oba stavy se večer opakovaly, takže před desátou hodinou jsem se v klidu, míru a pohodě dostavila do koupelny, abych se umyla. Po nadechnutí jsem ale mamce oznámila, že se koupat nebudu, vyčistila jsem si zuby a ulehla jsem ke spánku, ve kterém se mi zdál sen, z něhož si pamatuju jen přítomnost mnoha cizích lidí.

"Katko...Kači... vstávej! Prober se!" Tyhle hlasy ke mně doléhaly zpočátku z dálky a nemohla jsem ani rozeznat, co říkají. Pak už jsem obsah rozpoznala a zvedla jsem oči. Něco tady nehrálo. Neležela jsem v posteli a nezdál se mi dlouhý sen, ale ležela jsem v koupelně na zemi a pohlavkovala mě mamka s bráchou. Ááá, já zase omdlela.

Po tom, co mamka s bráchou zpozorovali, že žiju, zvedli mě. Hlavou mi problesklo, at' to nedělají, a to samé jsem jim chtěla sdělit, jenže jsem to nestihla. Podruhé jsem se sesunula na zem a zase se mi něco zdálo. Nanovo probuzenou mě brácha odnesl v náruči na gauč.

Tam jsem se definitivně probrala a přišla jsem na jednu důležitou věc - se zoufalým výkřikem: "Ruce!!!" jsem se snažila upozornit svou rodinu, že křeče v nohách, v zápěstích ani okolo úst mi nevadí tolik jako skutečnost, že nemůžu pohnout rukama, respektive částí od zápěstí nahoru.

Vyděsila jsem se nejen já, ale i rodiče, takže následovalo zmatené hledání mobilu, aktuální výpadek čísla zdravotní služby a následně i volání záchranky. Než dojela, měla jsem za úkol dýchat do sáčku, který mi tat'ka hodil na obličej. A jako malé mi to zakazovali, že prý se udusím!

Záchranka přijela a v ní i doktorka a dva záchranáři. Jeden z nich mi nabodl pravačku a sloučil ji s kapačkou, druhý se sáčkem plným hořčíku kapajícího mi do žil vykouzlil otočku a pak sáček s kapačkou zavěsil na květináč spuštěný ze stropu, který se dle mého tvrzení poprvé za život k něčemu využil.

Pak následovala zkouška, jestli vidím, a také, jestli mám už v rukou cit. Doktor zkřížil ruce a žádal mě, at' je zmáčknu co největší silou. Snažila jsem se, ale tak mě to vyčerpalo, že po stisku jsem mu hlavou padla na ramena. Po chvíli sepsali pár papírů, převzali mé věci naházené do dvou tašek a odvezli mě.

V sanitce bylo fajn. Doktor mi zažádal o hudbu, řidič pustil Impuls - "Jako na diskotéce!" ( hráli Pala Haberu a pak Petra Muka :P ) - a já jsem pomalu zavírala oči, ale nespala jsem. Ani kdybych chtěla, nedalo se to. Ačkoli jsem byla připoutaná, házelo to se mnou ze strany na stranu a tak se spát vážně nedá.

Doktor se mě pak velice inteligentně zeptal, jestli mě to netahá na nějakou stranu, třeba doprava nebo doleva. Záchvat smíchu, který u mě vyvolala tato otázka, si asi vyložil jako ano, ale to, že mě chytil za ruku, mi vážně nijak nepomohlo.

V nemocnici pak bylo taky fajn. Staraly se o mě úžasně milé sestřičky a díky nim jsem přežila několikadenní kapačky i onu věc napojenou na ukazováček, která vedle mě na obrazovce ukazovala tep a pořád pípala, protože jsem měla tlak na minimu. Ale v noci to bylo strašné, když každou minutu ten protivný zvuk rušil klidný spánek nejen mě, ale i mým spoluležícím.

Abych se přiznala, hned první ráno tam mi přibyli dva neskutečně krásní kluci z Klokánku. Blond'atý zelonomodro oký Filípek a hnědooký černovlasý Radek, takové ty malé usmívající se časované bomby, které vybuchnou a hned je nad nimi svatozář, jakoby se nic nestalo. Andílci moji mě vzbudili v šest hodin ráno, a to jsem se jim marně snažila vysvětlit, že skákat z postele na postel není to pravé ořechové, zvláště když je ona odrážecí i doskoková plocha na kolečkách a ujíždí.

Další spolubydlící, který měl tu smůlu a byl nucen pobývat na stejném pokoji, byl prvák Nikola. Úžasný kluk, napůl Němec, s nehorázně sympatickou maminkou. Divili byste se, jak je zajímavé dívat se na Piráty v Karibiku v němčině. Ne, fakt, líbilo se mi to i přes ten nezvyk.

Když mi všichni členové z této mé osobní pánské společnosti zdrhli, byla jsem na pokoji sama. Ten klid, to ticho, ten ovladač jen v mé ruce a ty díly mé zamilované MASHe mi taky vyhovovaly. Tohle ale přerušil příchod tatínka s malým Romanem v náruči. Zaradovala jsem se už ze zvyku - tatínek* byl úžasný sympat'ák a skvěle jsme si spolu popovídali - ale pak jsem byla přeložena z prvního pokoje na šestku.

Uznávám, že mé nové kolegyně Klára a Venda byly taky fajn, ale ani nevíte, jakou jsem měla radost, když jsem se pak v malém červeném autíčku vydala domů!

Pá!



* Ondra i Kája laskavě prominou a nebudou se zase urážet. Moc dobře ví, že kdybych to tam nenapsala, nebyla bych to já. :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Chii - chan Chii - chan | Web | 23. října 2012 v 20:21 | Reagovat

Jsem strašně ráda, že už jsi v pořádku. :-) Fyzicky. :-D

2 Chii - chan Chii - chan | Web | 24. října 2012 v 16:42 | Reagovat

[1]: Za netaktní dodatek se zostuzeně omlouvám, drahá kolegyně. :D Utápěla jsem se ve výčitkách. Fakt. :D

3 Carl Levers Carl Levers | 24. října 2012 v 21:25 | Reagovat

I já se přidávám k nadšeným oslavám tvého návratu ;-) Poněkud mě překvapilo zjištění, že jsi skončila v nemocnici. A uznávám, na začátku článku taky vyděsilo... Doufám, že už je ti lépe.

Jinak urážet se nikdo z nás rozhodně nehodlá. Jen buď sama sebou. To člověku vždycky sluší nejvíc :-)

S přáním pevného zdraví a absence dalších podobných nepříjemností se loučí
Carl Levers

4 Carl Levers Carl Levers | 24. října 2012 v 21:27 | Reagovat

P.S.: Jen ten titulek... nevím nevím. Nenapadlo by tě něco lepšího? :-D

5 Cookies Cookies | Web | 25. října 2012 v 13:57 | Reagovat

Muhahaha! 3:D Ted akorát probíráme dekadenci ve škole a taky sem si řikala, jestli nejsem dekadentka.. :DD Děkuju. ^^ jako když si to po tobě čtu, tak se mi chce zvracet, já nesnážim krev a všechno okolo, takže se chvílema ani nechápu, jak jsem to mohla napsat. :D Jo a v úterý jsem jela autobusem a autobusák si se mnou taky začal povídat. :D * virtuální highfive*

6 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 25. října 2012 v 14:04 | Reagovat

Myslím, že vždycky je dobře, když se člověk vrací z nemocnice...

7 Cookies Cookies | Web | 26. října 2012 v 10:22 | Reagovat

Děkujem a ještě jednou děkujem. :) Ale neřekla bych, že jsme nějak extra hezké (sorry Lexi).. :D Ale potěší, když si to o nás myslíš! ^^ :D Blogerka může vypadat jakkoli, hlavní je, že umí psát a to ty umíš moc dobře, tak sklapni Bony a užívej si tvé super schopnosti psát, protože ty píšeš úžasně! ;P :D))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama