Říjen 2012

Objevení Ameriky, nedobré bonbóny a miminka od maminky

31. října 2012 v 17:55 Slyšeno a zachyceno

Ze školy


Přestávkové opakování před testem z fyziky neúprosně daným po šesti týdnech odkládání.
Jakub: "Hektar je sto litrů."

Psychologie.
učitelka: "Příště si napíšeme test."
naše třída: "Z čeho?"
učitelka: "Z matematiky."

Diktování zápisu z téhož předmětu.
učitelka: "Pište si: zapomínání, přeřeky..."
Hanka: "Přes řeky?!?"

Dějepis, učitel vejde do třídy.
Šárka: "Pane učiteli, můžu odejít dříve?"
učitel: "Ne. Já bych chtěl taky odejít a nemůžu."
Šárka: "Tak pojďte taky."
učitel: "Jako my dva? To nejde. Co bych s tebou dělal? Nebo spíš co bys dělala ty se mnou?!"

Zlá roba, absence prohlídky a nepochopitelné chování jedinců z okolí

29. října 2012 v 15:22 Zápisky deníkovské
Začnu od pátku, kdy jsem se s Wolfy vydala do města. S menšími intervaly tam na mě čekalo několik překvapení - at' už příjemných, či nepříjemných. První z nich bylo, že jsem se rozhlédla a Wolfy nikde. Na druhý pokus jsem uviděla její bundu i šátek, jen - podle mého mínění - na jiné osobě. Je to neuvěřitelené, ale ona, která po mě při každém setkání vymáhá slib, at' už své vlasy nestrkám do ohně, zčernovlasatěla. ( Ano, debilnější slovo mě nenapadlo. )

Po přivítání se jsme se vydaly pryč. Bohužel směrem, kde se zrovna vyskytl jistý člověk. Nemohla jsem zareagovat nejnenápadněji, než že jsem sklopila oči a začala jsem zkoumat velice zajímavý chodník. Wolfy mi ale decentně připomněla, že má teorie Nevidím já jeho - nevidí on mě! je v praxi nepoužitelná. Mé oči tak byly odloučeny od země a dívaly se na osobu před námi, kterak si vykračovala či spíše vykračoval a otočil se na mě s úsměvem i s milým pozdravem.

Suvenýr z Říma, část 3.

28. října 2012 v 21:09 O(d) Vás
Užijte si třetí a zároveň závěrečnou část povídky Ondřeje Malíška - poslední Suvenýr z Říma.



Rameno mě šíleně bolelo, ale nějak jsem sebral síly k tomu, abych se zvedl.
Kolem mě nebylo vůbec nic. Jen nedozírná pustina, kam až jsem se podíval. Bylo šero, Slunce skoro nebylo vidět a na obloze visela temná mračna. A co bylo nejhorší, zem pálila. Opravdu strašně, jako když strčíte ruku do ohně. Já ale nemohl vstát. Vzduch byl studený. Spíš ledový, ale zem byla horká. Navíc jsem měl pocit, že na obzoru vidím bledou nazelenalou záři.

Suvenýr z Říma, část 2.

27. října 2012 v 23:28 O(d) Vás
Pokračování povídky Ondřeje Malíška zde:


Byl to pro mě pořádný šok. Znovu jsem se někam přenesl, ale kam to jsem nevěděl. Byl jsem zpátky ve svém světě? Nebo jsem byl v nějakém úplně jiném? Vypadalo to tu dost divně. Rostly tu opravdu zvláštní květiny. Některé by spíš pasovaly někam do džungle. A navíc celý les byl daleko hustší. Už to nebyl jen nějaký lesík za městem, ale opravdový les. Nebo spíš prales. Celé okolí vypadalo, jako by tu už staletí nikdo nebyl.
Trochu mi vrtalo hlavou, proč jsem při prvním přenosu cítil takový mráz, zatímco tentokrát jsem se prostě objevil někde jinde. Napadlo mě, jestli jsem náhodou nenavštívil na zlomek sekundy svět, kde Země vůbec neexistovala. Nepříjemná představa vznášet se bez skafandru volně ve vzduchoprázdnu, byť jen na kratičký okamžik.

Suvenýr z Říma, část 1.

26. října 2012 v 19:15 O(d) Vás
Tímto Vám představuji svého kamaráda - Ondru skrývajícího se za jménem Carl Levers. Skrývající není to pravé slovo. "Kája" je totiž postava, kterou vymyslel, které vdechl život a nechává ji žít na klávesnici ve světě Wordu. A protože mám ráda Jeho povídky, které se mi občas vyžádaně ocitnou v e-mailové schránce, dnes jsem si od něj vyprosila svolení ke zveřejnění některého z Jeho textů a on mi poslal první povídku, kterou napsal. Seznamte se s Ondřejem Malíškem a se Suvenýrem z Říma.



SUVENÝR Z ŘÍMA

"Můj příběh začíná před několika lety. Tehdy jsem učil fyziku na universitě v New Yorku a zabýval se teoreticky cestováním v čase. Nebudu vás obtěžovat složitými technickými detaily, myslím že bohatě postačí říct, že jednoho dne jsem se dostal velice blízko k vyřešení mnoha praktických problémů a nakonec jsem díky pomoci od několika kolegů úspěšně sestrojil stroj, o kterém jsem byl přesvědčen, že mi umožní cestování v čase.
Všechny mé výpočty tomu nasvědčovaly a pokusy, které jsem provedl s posíláním předmětů a později i zvířat do blízké budoucnosti byly velice přesvědčivé. Chápu, že mi možná úplně nevěříte. Nejspíš vám to připadá jako úplný nesmysl, ale věřte, že se mi to opravdu povedlo. Tedy aspoň myslím. Poslední dobou už si tím nejsem tak jistý.

Jako na diskotéce...

23. října 2012 v 19:45 Zápisky deníkovské
Nechce se mi. Ale slíbila jsem si, že ten článek napíšu. Snad z toho chci udělat omluvu pro všechny, kterým jsem slíbila něco, co nevyšlo, nebo si ten den prostě chci zapamatovat. Asi obojí.

Ve čtvrtek ráno jsem se slavnostně vydala do školy, kde se mi především v zeměpise tak točila hlava, že jsem o přestávce přepadla učitele s otázkou, jestli bych se nemohla vrátit na internát. Laskavě svolil a dokonce mě svěřil do péče spolužačce Natce, která se tak s radostí vyhnula tělocviku.

Na internátě jsem sebou švihla na postel a zachumlala jsem se do deky. Usnula jsem a když mě pak po asi dvou hodinách opustil spánek, popadla jsem cestovní hippies tašku a skoro dvě hodiny jsem s ní ujížděla domů.

Mochomůrka Tobiášek

16. října 2012 v 21:13 S fot'ákem v ruce
Speciálně pro Káju a jeho kolegu zveřejňuju svého andílka strážného, svou domestikovanou a zároveň ochočenou houbu. Já prostě ráda houbičky, no! :D ( Mimochodem, ta pojmenování až na andílka jsou z hlav těch dvou výtěčníků. Já jsem narozdíl od nich nenapravitelný romantik, proto jsem Tobiáška pojmenovala tak hezky! )

"A dámě se neodporuje!" "A dáma neodporuje gentlemanovi!"

14. října 2012 v 22:05 Zápisky deníkovské
Není to tak dávno, co jsem tu psala, že mě z domu na internát unášeli dva neskutečně sympatičtí řidiči. A ten sympatičtější a mladší z nich dnes večer hrál stejnou roli jako tehdy, tedy mě odvážel do míst, kde budu trávit další týden.

Nejprve jsem nasedala do plného autobusu a už tehdy se se mnou řidič bavil. Mé obvyklé místo bylo ale zabráno, takže jsem se odsunula dále. V polovině cesty se konala čtvrthodinová přestávka, při které se spolucestující vytratili a já jsem se vrhla na to své milované místečko. Onen řidič si stoupl přede mě a začal krotit kouřem skrytý kávovar.

Tobiášek a slaný vodopád z ukrutnosti neznámého jedince

14. října 2012 v 0:13 Zápisky deníkovské
Psáno 14. října

Tak předně: asi se brzo rozbrečím. Včera se mi to povedlo kvůli kozačkám, které si na sebe ženské rvou už od léta. Předevčírem se mé nervy roztíkaly kvůli prohlášení, že každý ted' touží po oblečení neonových barev a hadrech s vlajkou USA. A ted' mě ovlivňuje více faktorů.

Tak abych začala, byla jsem Wolfy v divadle. Do první poloviny bylo vše skvělé. Herci, hudba, rozhovory... Prostě mmm! Pak se rozsvítila světla a já i Wolfy jsme na displejích mobilů objevily zmeškaný hovor od stejného neznámého čísla. OzviseSMSkou jsem se tedy dožadovala majitele přístrojů, který se nás marně pokoušel zastihnout.

Za první měsíc ve škole

11. října 2012 v 20:50 Slyšeno a zachyceno
Nová rubrika a s ní zápisky, které mám většinou pečlivě ukryty před okolním světem na zadních stránkách sešitů, kam byly v rychlosti začmárány obyčejnou tužkou pro případ jejich náhlé likvidace, pokud by se některý z učitelů náhodou odhodlal k nahlédnutí do látky. Seznamte se s... HLÁŠKAMI!

Dějepis.
učitel: "Seřed' mi chronologicky historické epochy."
Venda: "Pravěk... doba bronzová... doba ledová..."
učitel: "A Madagaskar. A Hledá se Nemo, že? Sednout!"