Herec x sáček? Druhá možnost vede!

29. září 2012 v 11:21 |  Zápisky deníkovské
Svůj první článek zasvěcuji divadlu. Respektive čtvrtku 27., kdy jsme se s mamkou a s Wolfy vydaly do divadla. Tomuto příjemnému zážitku předcházelo mé neustálé asi půlhodinové panikaření, kdy jsem se marně snažila mimo jiné nalakovat si nehty fialově. Pokaždé, když jsem tento krok učinila, nedokázala jsem se pak nehýbat, takže fialové byla otisklá všude, jen ne na tam, kde jsem ji chtěla mít. Po minimálně desátém takovém výstupu jsem to vzdala a do divadla jsem šla s neskutečně škaredými nehty, což mi Wolfy pěkně mile každou chvilku připomínala.

Před divadlo jsme se dostaly o půl hodiny dříve, takže jsme si prvně bez problémů vyzvedly zamluvené vstupenky a mamka s Wolfy se vyjádřily v tom smyslu, že bychom ještě mohly zdrhnout ven. Ačkoli se mi moc nechtělo, podvolila jsem se a navrhla jsem, že bychom mohly jít okolo divadla k vitrínám, kde jsou fotky z představení. Můj návrh byl přijat a my jsme vypadly z divadla na určenou trasu.


Po pár krocích nám to nedalo a začaly jsme se bavit o hercích, jejichž fotky byly vylepeny na vrchních částech oken, která jsme míjely. Probíraly jsme zážitky s nimi, jak to kterému sluší a kdo kde s kým hraje, když v tom se Wolfy zarazila a chytla mě za ruku.


Podívala jsem se na ni a pak před sebe a nevěřila jsem tomu, že se je Wolfy takhle zaražená z osoby, která nás právě předběhla. Vždyt' to byl jen herec, R., kterého jsem poznala podle postavy a podle stylu oblečení, ale mnohem více mě zaujalo to, že v pravé ruce nesl fialový sáček s rohlíky či s čím. Mě prostě víc než herec zaujal sáček. Ale když on byl takový krásně fialový!
Wolfy se z toho šoku i z mé reakce ještě nějakou dobu vzpamatovávala. Ona má totiž teorii, že učitelé po skončení vyučování zalézají do rakve, a totéž si asi myslí i o hercích po konci představení. Mimoto smutně rozebírala, že se R. mračil, a mamka se ji marně snažila uklidnit tím, že když jde do práce, nebude se přece usmívat.

Za této poznámky jsme se dostaly až k vytyčenému cíli - k vitrínám s fotkami herců. Okamžitě jsme se začaly překřikovat jmény našich oblíbenců a cpaly jsme se k fotkám, abychom dotyčným vyrobily okolo hlav imaginární kroužky, kdyby je naše společnice náhodou nepoznaly.

Po tomto představení jsme se otočily a já jsem se jako jediná podívala do okna. Stál tam herec, který nás před chvílí míjel, levou rukou si podepíral pravou a ta zase držela hlavu a strašně hezky se usmíval. Ale fialový sáček bohužel odložil na místo, kde jsem ho neviděla.

Nevěděla jsem, jak zareagovat, tak jsem se začala taky usmívat, chytla jsem Wolfy ruku a hlasitě jsem jí oznámila, at' se podívá do okna. Ani když jsem jí trhala ruku, nevěnovala mi pozornost, protože jí dalo hodně práce řvát: "BéEmWéčko! Bávo! Já ho chci! Ono je tak krásné! Dokonalé! Mmm...! Moje!" a tak dále. Když jsme pak zmizeli z úhlu pohledu na ono auto, řekla jsem jí, kdo se usmíval v okně. Vypadala, že mě zavraždí.

Pak následovaly přenádherné dvě a tři čtvrtě hodiny v první řadě úplně nalevo, které jsem si užívala, jak jen nejvíc to šlo. Jen mě z počátku deptal sluha Štěpán, který kousek ode mě rozebíral s doktorem své vaječníky. Ten herec se mi vůbec nelíbí!

Zato hlavní postava, teda spíše dvě postavy - dvojrole! Když byl herec je hrající u mě, zírala jsem na něj jak na modlu. Když on si tam tak hezky zapínal knoflíky u vesty a u saka! Tak... soustředěně. A když ho potom v druhé roli mlátil jeho kolega a řval po něm, málem jsem se tam rozbrečela.

Bylo drsné, že když tam mluvil česky, smál se celý sál. Když ale kolega z ulice a z okna začal mluvit anglicky ("americky"), já s Wolfy jsme se tam svíjely smíchy a ostatní mlčeli. A když se po částech představení vždycky zhaslo a herci zdrhali do bočních vchodů, které byly překvapivě také u nás, začaly jsme se tam s Wolfy mlátit.

Ale to jen když byla tma, jak se rozsvítilo, objímaly jsme se a chodily jsme do sebe zavěšené. A pak mi Wolfy vyčetla, že jsem ji ani jednou normálně neobjala. Ale já se u nás doma snažila ji normálně obejmout, ale ona nechtěla. Prý kvůli těm čerstvě nalakovaným nehtům.

Wolfy jsme pak našim autem čili koloběžkou dopravily k hospodě, kde ji očekávali rodiče s malým spícím psiskem. A ona mu schválně dala jméno Tobi, no to snad není možné!

Abyste rozumněli, mám tři oblíbené herce a tři oblíbená klučičí jména, která jsem vždycky zbožňovala - Tobiáš, Jakub a Dorian. Když se prvnímu herci narodil syn, pojmenoval ho Tobiáš. Když měl druhý herec syna, oddychla jsem si, že dostal jméno po svém otci. Jenže mu přibyl ještě bráška a ten dostal jméno Jakub. A mi je jasné, že až třetí z herců bude vybírat jméno svému synovi, určitě to bude Dorian.

Pá!
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama