Psychologie domu hrůzy

30. října 2016 v 21:58 |  Zápisky deníkovské
Jsem tím velice fascinována.

Deset neznámých lidí se sešlo aby společně - respektive co nejdříve to půjde - prošlo improvizovaným, i když dobře připraveným domem hrůzy. Improvizovaný byl v tom smyslu, že se v něj proměnilo několik místností staré tvrze.

Do vstupních dveří se za tónů melodie z filmů o Harry Potterovi ti lidé nadšeně hrnuli. Já se odmítala hnout a tiskla ruku člověku, co mi před pár měsíci bez varování vlepil pusu a o několik dní později mi jen tak mezi řečí oznámil, že spolu chodíme.

Moderující kluk si všiml mé parodie na odvahu a omluvil se, že prozrazuje, co nás čeká. Pak nás nechal samotné s flegmatickým smrťákem, který nás prováděl.
 

Vychovaná nevychovaná důkladně objímající hráčka

19. července 2016 v 21:23 |  Zápisky deníkovské
Je to zvláštní. Člověk (ano, kdykoli mluvíme či píšeme o člověku, je to o nás samotných) by si myslel, že když vlivem dobrovolného či nedobrovolného přizpůsobování se jiným ztrácí sám sebe, budou za tuto změnu rádi. Ale oni z nepochopitelných důvodů nejsou.

"Vaši tě tak dobře vychovali, a sotva jsi vyrostla, jsi tak nevychovaná!" Dozvěděla jsem se u oběda, načež jsem se málem zadusila. Jsem kouzelnice. Oblečená neoblečená, učesaná neučesaná, obutá neobutá, vychovaná nevychovaná.

To krásné z posledních dní

5. dubna 2016 v 20:43 |  Zápisky deníkovské
Ani nevím, jestli jsem si skrze roli Kudykama tolik oblíbila Csongora Kassaie, nebo tomu bylo opačně. Je úžasný. V lyrikálu Kudykam i ve filmu Musíme si pomáhat. Ten film mi neskutečným způsobem připomíná Pelíšky a upřímně - hledám člověka, který se mnou bude sdílet tento názor, protože ve svém okolí ho zřejmě nenajdu.

Mám ráda takovou tu mi přisuzovanou vzdělanost. Když jsem o Vánocích rozbalila pod borovicí či co to bylo dárek ukrývající knížku Soudce z milosti, upřímně mě pobavilo, že zatímco chlapům se u nás knížky ze zásady nedávají (protože oni sami se snaží vzbudit dojem, že číst neumí, a proto je to naprosto zbytečný dárek), ženská část rodiny dostává romány plné lásky a růžové barvy. A já? Za dob komunismu zakázaný tajně samizdatem vydaný román řešící otázku trestu smrti, morálky a soudnictví. Tak proč ne.
 


Už ani v Bradavicích není bezpečno

26. ledna 2016 v 18:28 |  Slyšeno a zachyceno

H:
"Dneska se vůbec necítím ve své kůži, tak se zabalím do Kaččiné deky a budu se cítit jako v Kaččiné dece."
"Někdy jsme fakt moc, ale nikdy nejsme málo."
"Jak jsem mohla podepsat ten papír, že budu maturovat? Však já si neumím ani uvařit, tak jak můžu maturovat?"
"Nejlepší útok je sebeobrana."
"Táhni s celým tím tvým interpretuátorem!"
"Jak se mám poškrábat na oku, aniž bych si ho vydloubla?"
"Žijeme len raz, tak sa raz musíme zabít!"
"Srovnej si priority a podej mi tu vodku."
"Moje máma vždycky říkala: Život je jako bonboniéra. Když není co, tak si nic nedáš."
"Všude sú teroristi. Však už ani v Bradavicích není bezpečno."

Vánočně-novoroční apatie

1. ledna 2016 v 19:55 |  Zápisky deníkovské
Asi je mi to jedno. Asi určitě. Že propadám z matiky. Že propadám i z matematického semináře. Že jsme náš privátnický domov nabídly spolužačce a ona přistěhování se neodmítla, tudíž nás je v bytě pět. Že tam přespává i spolužák, se kterým jsme si skrytě už v prváku vyhlásili válku. Že už i ta naše dlouholetá válka šla stranou. Že čím víc je kolem mě lidí, tím více si připadám sama. Že se měsíce těším, až od kamaráda dostanu pro mě psanou pohádku, a pak ji nepřečtenou založím mezi dopisy. Že jím granátové jablko, přestože chutná jako rybíz a ten já nerada.

Zápisky nedomazleného člověka

14. prosince 2015 v 18:19 |  Zápisky deníkovské
Včera jsem byla u babičky. Po chvíli tam přišel i můj tříletý bratránek v sukni a oznámil, že je princezna. Jako jediná z přítomných jsem neměla tendenci začít se rozčilovat, že je přeci kluk. Sedla jsem si na zem a zeptala se ho, jestli se budeme tulit. V tu chvíli mi doslova skočil do náruče, přitiskl se mi na hruď a malýma ručkama mě hladil po zádech.

Po obědě u nás byl Štěpán. Přestože si přišel půjčit bráškovy věci, které byly nečekaně uložené v bráškově autě, byla jsem za ním vyslána já. Štěpán mi věnoval pozdrav a už jsem zjistila, že se hlavou opírám o jeho trup a jeho ruce jsou obtočeny kolem mých zad.

Během mého pátečního stužkovacího večírku jsem dvakrát dobrovolně vycházela ten nenáviděný kopec, co se na něj vžycky sápeme s nekonečným množstvím nadávek kvůli tělocviku. Poprvé jsem se jen chtěla projít, podruhé jsem doprovázela Kiru. Můžete hádat, jakým způsobem jsme se loučily.

Hlúpučké názory na vztahy

29. listopadu 2015 v 18:51 |  Mozaiky myšlenek
Nechápu názory starších, a to už jsem oficiálně taktéž dospělá. (Otázku, k čemu jsem to vlastně dospěla, ponechám stranou.) Nerozumím mnohým z těch rádoby bonmotů a zpovědí, které kolem mne občas proletí.

Vdané ženské si stěžují, že jsou vdané. Že je příliš komplikované být manželkou muže. Že se vdávaly vlastně jen z tlaku okolí. Že už by to nikdy neudělaly. Že nejlepší život stejně žijí ty, které mají místo partnera partnerku. A to je jako co za hlúpučký názor? To asi dospěly do určitého věku, kdy se k nim vydalo mi zatím neznámé komando zastupující společnost a rozkázalo: "Teď se budeš vdávat." či jak si to mám představit? Já prostě nevěřím tomu, že se žena dokáže vdát z donucení.

Taky jsem fascinována názorem mé rodiny ohledně manželky bratránka: "Vzala si ho jen pro peníze!" Jasně! Zničila si svůj vlastní život kvůli několika kusům papíru. Vyměnila je za možnost žít s milovaným člověkem a za sebe. Tak určitě. Znáte někoho, kdo by toho byl schopný? To totiž podle mého názoru vyžaduje notnou dávku... netuším čeho. To totiž snad ani nelze.

Vlogy, krádeže a překvapení

1. října 2015 v 20:26 |  Zápisky deníkovské
Vlogy. Stupidní vlogy. Každá malá holka má pocit, že musí světu sdělit nějakou převratnou novinku, jako třeba jak si na obličej napatlat make-up. A tak svým hláskem ječí do kamery takovýto nebo nějaký podobný návod, zkušenost, cokoli, přičemž neopomene jen tak náhodou zmínit, že prvního kluka měla ve třetí třídě, nenávidí ostatní lidi, protože jsou jako ovce, a že nesní svůj život, ale žije svůj sen.

Nemám ráda tento druh Youtuberek. Každý jejich uspěchaný projev mi připomíná Veroniku, která vždy na každého v rychlosti vychrlila obrovské množství vět. Málokdy ji někdo poslouchal, a ona toho vždycky chtěla tolik říct, že se rozhodla do výjimečné chvíle jí věnované pozornosti dát všechno, co měla na srdci. Jenže v té rychlosti to ztratilo význam.

Kouzelný byteček a upouštění od předsudků

15. září 2015 v 20:18 |  Zápisky deníkovské
Náš byt je až na nespočet nelogických vypínačů a zapínačů naprosto kouzelný, mé spolubydlící perfektní, hlášky odzbrojující a nově nabytá svoboda naprosto bezchybná. Na třech schodech vedoucích do kuchyně se perfektně popíjí cokoli z hrnku s Malým princem, červené křeslo mi až zarážejícím způsobem připomíná tu otevřenou náruč připravenou k objímání, Kira umí skvěle vařit a v protější pizzerii už nedělají pizzu číslo 20 tak přesolenou. Mé neoblíbené město se ve třetí hodinu ranní mění v překrásné místo a vlaky jsem se naučila neslyšet. Tolik tedy k zářijovým novinkám. A teď se zase můžeme na chviličku vrátit k prázdninám.

Prázdninová bilance

18. srpna 2015 v 14:37 |  Zápisky deníkovské
Vzdávám ignoraci kalendáře a začínám se postupně smiřovat s faktem, že se srpen blíží ke konci. Už se ani zoufale nehroutím z každého stupidního letáku s "nezbytnými" školními pomůckami a ještě stupidnějšími slogany: "Hurá do školy!" či "Škola volá!" Každý rok stejné. Chrrr...

Možná je čas na vytvoření zápisků toho, co si chci z těch dvou měsíců zapamatovat. Jenže ten popis nočního přespání v kapli uprostřed neznámého lesa prostě nejde popsat. Ani tu nesnesitelnou kosu, která se mě nad ránem zmocnila, protože jsem uvěřila tvrzení, že spacák hřeje jen tehdy, když se do něj zabalíte co nejméně oblečení. (Nehřeje!) Natož pocit, kdy mě ráno probudila nádherná tehdy neznámá písnička hraná na kytaru a zvolání: "Úsměv!" zpoza foťáku.

Kam dál